Khor Virap, Ararat, Ovi a Orik, dnes do cíle nedojedeme
Po zkušenostech z minulých dní si najdu na mapě nádraží, které je na výjezdu směrem na Goris. Je u něho u stanice metra David of Sasun. Přesně o 6 minut nám ujede maršutka na Khop Virap. Řidič si ťuká na čelo a říká, že další jede za dvě hodiny. Ale prý můžeme jet jinou, ale budeme muset jít 4 km pěšky. Kéž by! Ráda bych se jednou prošla. Ségře to ani neříkám, nedělám si iluze, že bychom vážně šly pěšky celé 4 kilometry. Protože v Arménii pěšky chodit nelzja. A taky že jo, ujdeme asi 200 metrů a staví u nás starší pán v žigulíku. Jede do sousední vesničky Lusarat, ale neexistuje, aby nás neodvezl až pod klášter Khop Virap. Asi 10x děkujeme a dáváme mu alespoň sušenku, prý je to pro něho povinnost. „Vy naši gosti!“. Nejčastější věta, kterou tu slyšíme. Máme štěstí, konečně je slunečno a Ararat se vznáší nad mraky. Celou cestu maršutkou jsem měla hlavu přilepenou na okýnku a nemohla od té hory odtrhnout oči. Bohužel, z Arménie se na ni nemůžeme dostat, leží na území Turecka.
Vydáváme se zpět k hlavní silnici, míjíme spoustu autobusů s turisty. Jdu se zeptat do malého stánku, jestli odtud náhodou nejedou maršutky na Goris. I ptaní na cestu se tady zvrtne. Máme se posadit, odpočinout si.
„Chcete kávu? Kamarádi vás odvezou k hlavní silnici a tam můžete stopovat nebo zastavit maršutku. Chcete cukr?“
Posedíme u kávy a ovoce, povídáme si o Arménii, o Turecku, lidé žijící ve vesnici u hranic, dostávají propustky a můžou třeba chodit na ryby. Dojde i na vztahy s Íránem, nebo Ruskem (Arménie má na rozdíl od Gruzie vztahy s Ruskem mnohem lepší). U toho posloucháme arménskou hudbu a dostáváme tip na ubytování v Goris. Ovi je první člověk, který nám říká, že tu práce je, že kdyby lidé chtěli pracovat, tak práci najdou. Jako on, chtěl práci, tak si tu u silnice otevřel svůj skromný byznys. Když se zvedáme, vytahuji peněženku a chci Ovimu zaplatit za kávu a pohoštění. Skoro se urazí.
„V žádném případě. Jste naši hosté!“ (ano opět)
Chce, aby se nám tu líbilo a abychom zase přijeli. Ujišťuji ho, že líbí moc. A že srdečnější lidi jsem ještě nikde na světě nepotkala. Když mi nedovolí zaplatit, tak si chci koupit nějaké sušené ovoce, které prodává. Za 70 korun dostaneme domácí sušená jablka, švestky, rajčata, meruňky a žlutý meloun (ten je top strop!). A aby toho nebylo málo, ještě každá dostaneme náramek. Chápete to?? Já ne. Poděkuj mu arménsky a Ovi vypadá potěšeně, ptá se jestli umím i jiná slova. Bohužel ne, ale píšu si alespoň pár základních slovíček. Domluvíte se tu rusky, a když na to přijde i český nebo rukama nohama. Ale za ten úsměv a jiskru v očích stojí za to, naučit se alespoň poděkovat nebo pozdravit.
Těžko se to vysvětluje, tohle musíte zažít. Kluci nas odvezou na silnici a u stánku s ovocem se nás ujímá paní a říká sedněte si, odpočiňte si a já zas jen zírám. Ségra už začíná být naštvaná, proč si zas sundáváš batoh? Protože si ráda povídám s lidmi. A můžou za to naši, protože mě slušně vychovali a naučili mě zdravit. Tím to vždy začíná, stejně jako včera. No a jak dopadlo toto? Dostaly jsme kousek melounu a šly jsme stavět barák 😁 prý jestli máme čas, můžeme vzít vědro a jít pracovat. Ok. Půl hodiny jsme nosily cihly, dostaly jsme colu, mohly si zajít na záchod a příští rok už bude dostaveno, tak tu můžeme spát.
Stále ještě není konec! Je teprve půl druhé! Konečně tedy stojíme na silnici, moc se mi nechce stopovat, nikdo u nás nestaví, jen troubí. Radši bych jela autobusem. Stopovat do Goris by bylo náročný. Je to asi 6 hodin cesty.
Asi po dvaceti minutách u nás zastavuje auto, jdu k okýnku a ptám se řidiče, kam jede. Yeghegnadzor. Můžeme s vámi? Řidič pokrčí rameny, tak si sedáme. Většina aut tu jezdí na plyn a když je potřeba doplnit, musíme vystoupit z auta. Čas akorát na kávu. Naivní Lenka se snaží zaplatit, zase marně. Co se dá probrat za hodinu a půl jízdy? Počasí, co jsme viděly, jak se nám tu líbí, jak jsme tu dlouho a do kdy tu budeme. Naťukneme Nachcivan a několikrát stavíme kvůli fotce. Ptám se na arménskou hudbu, kuchyní, víno. Ukazuje se, že Orik nejede do Yeghegnadzoru, ale pouze do Karaglukh. Ale prý nás zaveze. A jestli jsme už byly v Norawanku? Ne? Tak jedem! Je to krásný klášter, uprostřed hor, ke kterému vede cesta nádherným kaňonem. Jo a taky nám koupí víno, na večer, až budeme v hostelu. Paní, která ho prodává u silnice mi ukazuje novinový výstřižek, že její víno vyhrálo nějakou soutěž. Jestli je to víno starý jako ty noviny, tak tu pijeme pěkný skvost 😁. Ale asi se tvářím dost nedůvěřivě, tak dostanu trošku ochutnat. Je červený, to normálně nepiju, ale bože je tak dobrý, že mám chuť se opít 😁.
Orik nás vysadí u hlavní silnice v Yeregnadzoru. Sedíme u ní dvě hodiny, po celou dobu vysvětluju taxikářům, že chceme počkat na maršutku, která jezdí trasu Jerevan – Goris, že na taxi nemáme peníze. Oni mi zas tvrdí, že dnes už nic nejede. Výjimečně mají asi pravdu. Pomalu si i já začínám myslet, že se odsud vážně nedostaneme. Paráda. Ještě únavnější je vysvětlovat třem mladým klukům, že k nim opravdu spát nepůjdeme a že půjdeme do hostelu.
