Narozeniny, hamlet a ti ostatní, vzrůšo, fontány
Dnes je speciální den, Jíťa má narozeniny a já jsem dva měsíce na cestě. Oslavíme to dalším výletem. Po zkušenostech ze včera se na cestu už neptám, místo toho si najdu na mapě nádraží, které je u silnice na Zvartnots. Autobus stojí asi 5 korun a zaveze nás přímo před vstupní brány tohoto starověkého města. Dnes jsem se asi nevyspala tak dobře, takže mi neprojde studentská sleva. Nechci platit předražené vstupné a najdu si na mapě jinou cestu. Jdeme přes nějaký hřbitov, kolem políček a ovocných sadů. Dovnitř se dostaneme zadarmo, ale ráda bych zdůraznila, že nelezeme nikde přes plot. Jen přijdeme ze strany, kde se žádné vstupné nevybírá.
Je neuvěřitelné, jak mohou obyčejná rozhodnutí změnit den. Například já, kdybych na cestě nešetřila, tak pravděpodobně zaplatím předražené vstupné jako většina lidí a nikdy nezažijeme to, co jsme díky tomu zažily.
Jdeme si zpátky přes políčka a u cesty na lavičce sedí tři starší pánové. Ségra se bojí, jestli jí neviděli, jak si cestou sem utrhla ze stromu broskev. Ze slušnosti je pozdravíme a tím se to zase zvrtne. Hamlet, ano tak se skutečně jmenuje, nás pozve na kávu a ovoce z jejich sadů. Asi hodinu si povídáme, rozdělíme se s nimi o naše chačapuri, Hamlet nás pak ještě zaveze do sousedního Vagharshapatu a dostaneme plnou tašku hroznového vína.
Odtud se maršutkou dostaneme do Ashtaraku. Ale k nedalekým klášterům nic nejezdí, pěšky už to nestíháme, tak se pokusíme stopovat. Stopujeme tu minimálně, většinou nám lidi staví sami od sebe. Na dvakrát se nám to podaří až ke klášteru Hovhannavank. Stojí nad kaňonem, je krásný slunečný den, může to něco pokazit? Ano.
Fotíme si klášter z dálky, když k nám přichází mladý kluk, něco mezi 12 a 15 lety. Chodí okolo a dívá se na nás. Přijde ke mně s telefonem v ruce, souhlasím se selfíčkem a doufám, že potom půjde pryč. Ségra to s nelibostí sleduje zpovzdálí. Jen se mi nelíbí jeho ruka na mém batohu, tak se od něj odtahuju. To se asi nelíbí jemu a zamíří k ségře. Nevím, co dělat. A hlavně, co chce dělat on, ségra drží v ruce Gopro a nebude těžké jí ho sebrat. Už se vidím, jak tu naháním nějakého kluka, co nám sebral kameru. Jemu však nejde o kameru, je to puberťák jak vyšitý a jediné, co ho zajímá, je ségry zadek, tak jí za něj pořádně chytne. Jsem z toho v šoku, čekala jsem, že nám bude chtít ukrást kameru, ne sahat na zadky. Mého překvapení využije k tomu, že plácne po zadku ještě mě a pak začne utíkat pryč. Co tady ještě nezažijeme? Nestalo se nic a přitom dost na to, že už se nevydáváme ke klášteru Saghmosavank, ale zpět do Jerevanu. Náladu nám zlepší postarší pánové, kteří nás ladou 4×4 svezou zpátky na zastávku autobusu.
Chodíme po městě a rozdáváme lidem víno. Máme ho tolik, že to v životě nemůžeme sníst. Něco dostane řidič maršutky, něco paní, která vybírá peníze na veřejných záchodech, zbytek rozdáme lidem v hostelu.
Jíťa má ty narozeniny a to chce oslavu! Nebo alespoň večeři. Když se ptám na slušnou restauraci paní, u které bydlíme, řekne nám, že už jsme tu dlouho a že jsme moc hodné, že za dnešní noc nemusíme platit. Je to od ní hezké, ale stejně jí nějaké peníze dáváme. Jenže ona nám pak přinese část těch peněz zpět a prý si máme na narozeniny koupit arménské víno. Já těm lidem nerozumím, nejsem na Kavkazu poprvé, ale to, co se děje tady, je už i mimo moje chápání. Zajdeme si na večeři a ještě na náměstí republiky, kde je „zpívající fontána“. Cestou zpět za peníze na víno koupíme zákusky a necháme je rodině, u které jsme ubytované. Tím zakončíme dnešní dlouhý, narozeninový den i celý pobyt v Jerevanu. Je čas jet dál.
