Cesta 2v1 z Bursy do Nevsehiru byla peklo, vůbec jsem nespala a po 11 hodinách v autobusu mám šíleně nateklý nohy, tak tak mi jdou obout boty. On vůbec celý dnešek stojí za to. Dalším autobusem dojedeme do Uçhisar, spíme na okraji města v… Jak to jen nazvat? Je to zahrada s pár stromy, boudou s děravou střechou (důležitý bod) a ohništěm. Zahrada patří Rabii, Turkyni, která žila v Německu, ale teď by tu chtěla předcvičovat jógu a ubytovávat lidi v přírodě. Velmi vřele nás přivítá, ukáže nám provizorní sprchu, můžeme si trhat jablka ze stromu a ještě nám dá lopatku, víte, až půjdeme na záchod (část zahrady určená k této lidské potřebě na okraji s výhledem na město). Nemáme spát na zemi ve spacáku, jsou tu štíři, takže nás čeká noc na stromě. Tomáš dostane houpací síť a já šálu. Ráda bych zdůraznila, že v tomhle jsem nevině. Opravdu to nebyl můj nápad!
Ještě je celkem brzy, batohy zamykáme v boudičce a jdeme do města, jehož dominantou je hrad. Není to hrad, na jaký jsme zvyklí u nás, je vytesaný do skály a prohlídku si vychutnáme na maximum. Když jsme úplně nahoře, kde se není kde schovat, začne pršet. Oprava: lejt jak z konve. Suchého na mě nezůstane téměř nic, to máme místo večerní sprchy, můžu se celá vyždímat, botasky jsou jedna velká kaluž. Tomu se říká zákon schválnosti, po měsíci jsem si nevzala žabky a takhle to dopadlo.
I když nejsem z cukru, málem se tu rozpustím, ale je mi taková zima, že ze mě bude spíš za chvíli rampouch. A co vás v Turecku spolehlivě zahřeje? Čaj! Mokrý a zmrzlý jdeme po ulici, když se mě Tomáš zeptá „Dáme čaj?“ Proč ne? Ve dveřích stojí dvě dívky s čajem, za nimi jsou sedačky a koberce, že se nejedná o čajovnu zjistíme ve chvíli, kdy pijeme druhý čaj a přijde majitel protějšího obchodu se suvenýry a řekne nám, že jsme jeho hosté a ať se chováme jako doma.
Další radost nás čeká po příchodu do našeho eko domova. Děravá střecha v kombinaci s deštěm se postarala o to, že batohy máme durch. Totálně, já už začínám být protivná. Když je mi zima, je to ještě horší, než když mám hlad. Naštěstí svítí sluníčko a většinu věcí usušíme, odnese to akorát powerbanka. Navečer se ještě projdeme k Lovely point na západ slunce. Je to pěkná procházka mezi vinicemi, na jedné dokonce dostaneme trs hroznů. Večer si děláme klasickou campingovou večeři – fazole z konzervy. Díky mužskému egu máme večeři teplou, uznávám, že já bych se na rozdělání ohně vykašlala po druhém neúspěšném pokusu. Večeře máme nakonec dvě, Rabie nám přinese vegetariánský kebab a ayran. Je to od ní hezké, ráda bych si s ní povídala, ale minulou noc jsem se nevyspala a na zítra máme budíček na druhou hodinu ráno. V šále, ve které dnes spím doma chodím na fly jógu, takže bych neměla mít problém do ní vlézt, ovšem ve spacáku mi to dá docela zabrat. Když se mi to konečně podaří, věnuji zbytek sil nastavení budíku, ten mi za odměnu oznámí, že vstávám za dvě a půl hodiny. Kdo tohle vymyslel? Kdo stojí o to, aby mu budík oznámil délku spánku? Určitě ne někdo, komu dojde, že se nevyspí ani druhou noc.