Proč budíček na druhou ráno? A proč vůbec Kappadokie? Dáme čaj? II.
Kappadokie je název pro rozlehlou oblast ve vnitrozemí Turecka. Zdejší specifická krajina je tvořena sopečnými usazeninami starými téměř 2000 let, díky malému množství srážek téměř nedochází k zvětrávání. To způsobilo vznik „komínů“, které jsou pro Göreme specifické. Do lávové vyvřeliny lze snadno vytesat celé domy, kostely i kláštery. Vznikla zde celá podzemní města, kde našli úkryt i ranní křesťané. My se vydáváme do vedlejší vesničky Göreme na východ slunce, kde ráno vzlétávají desítky horkovzdušných balónů. Jdeme přes Pigeon valley a na cestu nám svítí víc hvězdy, než čelovky. Nějak jsme neodhadli čas a jsme na místě moc brzy, poleháváme na lavičce a kdyby nebyla taková zima, usnu během vteřiny. Navíc ani nevíme, jestli jsme na správném místě, ale po hodině začínají přicházet lidi. Hodně lidí, ale balóny nikde, létají totiž jen když je příznivé počasí. No nic, snad budeme mít štěstí zítra.
Rábie je moc milá, nabídne nám další noc zdarma, ale i přes to se rozhodneme pro hostel v centru Göreme. Ano, je to s podivem, ale i já se občas ráda vyspím v posteli, a pokud je součástí i dobrá snídaně, kterou si můžu sníst u stolu, víc ke štěstí v podstatě nepotřebuju. Snad už jen ty balóny. Ještě se trošku prospíme každý ve své hamace a potřetí se ten den vydáváme přes Pigeon valley, je to tu vážně krásný, a jsou tu dvě čajovny, takže… však víte. Odpoledne si ještě zajdeme do Muzea pod širým nebem, kde jsou dochované malby ve skalních kostelících.
Když jsem minulý rok poprvé viděla fotky z Kappadokie, hrozně jsem si přála podívat se sem. Vidět desítky balónů vzlétávajících při východu slunce a mít taky dokonalou fotku. Tu se mi bohužel vyfotit nepodařilo. Dokonalé není vůbec nic, balóny létají jen podle počasí, takže jsem to málem ani neviděla, všude mraky lidí. Všichni hezky oblečení, připravené foťáky a kamery, aby zachytili TEN okamžik a měli fotku, kterou jim budou ostatní závidět. Já na sobě měla leginy a dvě mikiny, protože byla zima jak v pr…, pardon jak v Rusku, a sotva jsem si ve 3 ráno zvládla vyčistit zuby a učesat se. Balóny neletěly v TEN správný moment ani na TU správnou stranu. Jenže když jsem se vracela do města, byla jsem šťastná, možná víc než většina těch lidí, co se tam nahoře honila za dokonalou fotkou, i když se jim nejspíš povedla. Ono totiž vůbec nejde o fotku, ale o to, že jsem tady, na místě, které mi loni přišlo tak vzdálené a o to, že se to skutečně děje.
Pokud ještě někdy pojedu do Kappadokie, půjčím si tu motorku. My jsme to neudělali, takže hodně chodíme. Cestou jdeme přes políčka, všude rostou dýně, melouny, hroznové víno a rajčata větší, než moje dlaň. Když přicházíme do Ortahisar, opět padne otázka „Dáma čaj?“ Vážně to nebyl úmysl, ale ono se to těžko pozná, když máte čajovny všude a většinou to ve všech vypadá jak u někoho v obýváku. Tentorkát jsme se na čaj pozvali na nějakou místní slavnost. Kromě čaje totiž dostáváme i oběd a pozvání na večerní oslavu. Tu musíme odmítnout, protože večer nás čeká co? Ano, další 2v1. Hurá, nemůžu se dočkat další probdělé noci.
