Battambang, motorka, opice, killing cave a o opět o trošku skutečnější kambodža
Máme za sebou asi nejhezčí den v Kambodži. Je to tu … plný kontrastů. Dnešek byl super z několika důvodů. Začalo to snídaní, pokračovalo výletem a končilo tím, co mě na cestování tak baví – poznávání. A zkrátka jsme si to užily a završily to nejlepší večeří na světě. Někde nevím kde, meloun s výhledem na Wat Ek Phrom a my dvě.
Battambang je jedno z nejhezčích měst, které jsme tu navštívily. Město je plné koloniálních domů, kaváren, motorek a drátů. Po snídani není na co čekat a vyrážíme na výlet. Motorku si půjčujeme až ve třetí půjčovně, protože se nám moc nelíbí podmínky, které jsou ve smlouvě. Ale dobře děláme, paní v té poslední nám dá dokonce slevu, protože se jí líbíme😄. Půjčení motorky tu stojí o 2 dolary víc než v Kampotu.
Hned za městem uhneme na prašnou cestu, abychom se vyhnuly ruchu na hlavní silnici. Nerada bych, aby nás smetl náklaďák nebo autobus, který tu jezdí jako šílenci a víc než brzdu používají klakson. Jedeme si hezkou krajinou, ale káva a hodně vody se hlásí o pozornost. Když si zastavíme a Verča si dřepne skoro doprostřed cesty, tak jen protočím oči. Během našich cest není moc prostor na nějaké soukromí, ale tohle už je možná trošku moc ne?
„Jestli chceš vyletět do povětří, tak prosím,“ prohlásí a dřepne si.
Oblast kolem Battambangu je nejvíce zaminovaná oblast na světě. Nikdy nechoďte mimo vyšlapané cestičky. Já jsem to věděla a stejně mi to nedošlo a chtěla jsem jít na záchod do křoví. Naštěstí mám s sebou Verunku, která mi v tom čas zabránila. Miny jsou také důvod, proč jsme nejely do Kardamonových hor. Nemůžete tam bez oficiálního průvodce.
Naneštěstí jsem doma slíbila, že to přežiju, tudíž si dřepnu dle jejího vzoru ke kraji cesty😄. Pokračujeme!
Jíst na ulici je strašně jednoduchý. Nemusíte řešit, že třeba neumíte jazyk. Pokud neovládáte khmerštinu, tak vám stejně většinou nikdo nebude rozumět. Prostě si ukážete na to, co se vám líbí (v lepším případě). Občas se vám nelíbí nic, tak musíte zvážit u čeho je nejmenší riziko, že vám bude blbě. To ale neplatí o pouličním stánku kus za Battambangem, po našich zkušenostech se přibližujeme s mírnou nejistotou. Ale jídlo vypadá dobře, sice si objednáme to, co má jediný obsazený stůl a dostaneme úplně něco jiného, ale je to dobrý. Tak dobrý, že smažený závitky si objednáme okamžitě znovu. Když platím a chtějí po nás dolar za osobu, tak mi to musí slečna zopakovat. Za tohle všechno jídlo jen dolar? Když to porovnám s tím čínským hnusem pár dní zpět… Ona možná Kambodža na jídlo tak špatná nebude, jen jde o to, kde jíte.
Jsme na Wat Banan, nejsou tu žádný banány, ale dost opic. Opice v Kambodže jsou docela drzý a agresivní, Verča se jich bojí snad ještě víc než krabů. Vede sem spousta schodů, ale to nám vůbec nevadí, od rána jen sedíme na motorce.
Killing Cave. Jeskyně, která sloužila Rudým Khmérům jako popraviště. Oběti házeli do propasti. Dnes tu kromě Buddhy najdete vitrínu s kostmi a lebkami. Tento ultra komunistický experiment, který měl zemi přeměnit v agrární ráj bez peněz, technických vymožeností, práva nebo osobní svobody a skončil vyvražděním čtvrtiny vlastního obyvatelstva. Během let 1975 – 1979 se jednalo o 1,7 milionu lidí.
Obyvatelé měst byli poslání na venkov na převýchovu a nuceni otročit na rýžových polích. Došlo k rozpadu ekonomiky a zpřetrhán byl veškerý kontakt s vnějším světem. Prohřeškem bylo i vlastnictví knihy nebo brýlí, vlastně veškerého osobního majetku kromě misky a lžíce. I sebemenší přestupek se trestal smrtí. Zločinem byla i znalost cizího jazyka nebo jakýkoliv projev samostatného myšlení nebo obyčejný stesk. Rodiny byly rozděleny, ženy a muži žili v oddělených kolektivech.
Pol Pot, hlavní strůjce, nebyl nikdy potrestán a zemřel v Thajsku. Některé soudní procesy stále probíhají, ale většina obviněných se nejspíš rozsudku ani nedožije.
Existuje dost knih v angličtině, dokumenty na YouTube nebo film Vražedná pole, který je těmito hrůzami inspirován. Existuje i jeho česká varianta Devět kruhů pekla.
Jestli jsem si myslela, že vidím tu pravou Kambodžu před pár dny u Kampotu tak jsem se spletla. Dnes je to to, co jsem hledala. Surový život obyčejných lidí, ne turistické pozlátko. Jak se víc a víc vzdalujete od centra města a přijíždíte na okraj, kde meloun už tu nestojí tři dolary (75 korun), ale 2500 kipů (15 korun). Míň motorek, víc kol. Míň asfalt, víc hlína. Míň turistů, víc úsměvů. Děti máchající se ve stoce před domem a kouř. To je ta Kambodža, která stojí za to. Zase o něco skutečnější Kambodža.
Jedeme tak dlouho, až jediná motorka je tu ta, na které jedeme my dvě kolem špinavý řekly. Řeka je až příliš lichotivý název, spíš je to napůl vyschlá stoka plná odpadků, ve které se sem tam cákají malé děti. Sluníčko už dávno zapadlo a šero se mísí s všudypřítomným kouřem, u cesty se pálí všechen plast, který rodina za den nashromáždila. Ale i tak mají lidé stojící u silnice nebo před svými domy čas nám zamávat nebo se usmát. Tohle jsem hledala, tohle jsem chtěla vidět. Opět to „hnusný“. Protože to je skutečný. To má pro mě větší smysl než sedět v hezké restauraci nebo se válet u bazénu. Na to nezapomenu. I když… ta pozdní snídaně byla fakt dobrá! 😄
Co už tak dobrý není je maso na bazaru. Veškeré naše chutě na něco dalšího k jídlu utne návštěva večerního bazaru v Battambangu, kde se line nelibá vůně masa, které tu celý den hnije na sluníčku. Nedělám si iluze, že ani ty lepší restaurace maso nakupují jinde 😀 Maso na trhu je fakt průser. Vedro, mouchy, smrad. Tak strašnej smrad, že se vám chce zvracet a zaručeně to zažene veškeré vaše chutě na večeři.
