Jerevan, socialismus na každém kroku, muzeum Arménské genocidy
Nemůžu si pomoct, ale Jerevan na mě působí jako skanzen socialismu. Pár kamarádů mi píše, jaké to tam je a moje odpověď je, že podle mě stejný jako před třiceti lety. Vtipně mi všichni do jednoho napíšou „Ty jsi tam tehdy byla?“ Nebyla, ale podle mě se tu od té doby mnoho nezměnilo, nejlépe to demonstrují kaskády, monumentální stavba, která není dodělaná, chybí poslední část, je oplocená, jsou tu pouze základy a ze země čouhají dráty. Řekla bych, že takhle na to lidi koukají už hodně dlouho.
Doprava je tu šílená. Autobusem jedete přes město celou věčnost, navíc tu neexistuje žádné centrální autobusové nádraží. Naštěstí bydlíme v centru a na většinu míst se dostaneme pěšky a když to jde, využíváme metro. Je to asi nejjednodušší metro, kterým jsem jela, má jen jednu linku a stále tu používají žetony. Zbožňuju to, je to jako se vrátit v čase do doby, kterou jsem nikdy nezažila.
Kousek od hostelu máme velký supermarket, hojně ho využíváme. Jednak se v něm dá platit kartou a navíc je tu velký výběr jídla. O tom jsme si v například v Sevanu nebo Dilijanu mohly nechat jen zdát. Naproti supermarketu stojí Modrá mešita a nedaleko je park, který byl otevřený k výročí 2800 let založení města, je v něm instalován stejný počet fontán. Ok, tak tohle tu asi před 30 lety nebylo. Asi určitě, park se otevřel teprve v květnu letošního roku. Zajdeme sem i večer, kdy jsou fontány nasvícené. Přes park dojdeme až na náměstí Republiky, k budově opery, kde můžeme omrknout a podle fotky porovnat, jestli Varužan nekecal, když nám ukazoval skálu, která údajně sloužila jako předloha. Budova opery už je nedaleko od kaskád. Když konečně vylezeme po schodech nahoru (později zjistíme, že „uvnitř“ jsou muzea a dokonce i eskalátory) máme úchvatný výhled na celé město. Bohužel je zamračeno a nedaleký Ararat nevidíme. Jerevan máme jako na dlani a navštívíme i park Vítězství, sovětský park jak vystřižený z učebnice, nemůžu si pomoct. Zas a znova, je to jako jít do muzea socialismu – park je plný starých pouťových atrakcí, jejichž dominantou je velké ruské kolo, na které se mnou ségra nechce jít. Spousta stánků a prázdných restaurací. Jako v každém správném městě se na vrcholu nad městem tyčí monumentální socha Matka Arménie. V ruce má meč, okolo jsou tanky a uvnitř válečné muzeum. Fakt se tu bavím, ale ten výhled na město je super. Potkáme tu i dva kluky, jeden je Rus a druhý Armén, oba žijí v Moskvě. Vzájemně se vyfotíme a vyměníme kontakty na whatsapp. Ten tu frčí o sto šest.
Muzeum Arménské Genocidy
Arménská genocida je první historicky zaznamenaná genocida. Během let 1915 a 1918 bylo Turky vyvražděno asi 1,5 milionu Arménů. To tady se Hitler inspiroval s pochody smrti nebo plynovými komorami. Spousta státu genocidu neuznala, zejména kvůli členství Turecka v NATO. Česko tak učinilo v roce 2015. Právě Turky neuznaná genocida je předmětem největších sporů mezi těmito zeměmi. Součástí památníku je i muzeum. Byly jsme tam asi dvě hodiny, podobně jsem se cítila asi jen v muzeu hladomoru v Kyjevě, kde jsem byla před několika lety. Pokud by to někoho zajímalo, o arménské genocidě napsal už v roce 1923 knížku Karel Hansa Hrůzy východu, která obsahuje očitá svědectví.
Jako expert na hnusný místa hlásím, že Jerevan zbožňuju! Jestli to někdo cítí stejně, doporučuju návštěvu opuštěné železniční stanice Yerevan Children’s Railway.
