Albánské alpy, Horalky na baterky, samota a koupání v řece
Trek v Prokletých horách, kterým se někdy přezdívá Albánské Alpy, z Thetu do Markaj ke Komanské přehradě je dlouhý asi 36 km, zpravidla se chodí tři dny. Pokud by trek někoho zajímal, doporučuji stránky www.albanskavyzva.cz, kde seženete všechny důležité informace.
Den první: Wifi uprostřed hor, koupání, nekonečný kopec a lesní jahody
Ráno jsem vstala v 6 hodin, abych se ještě jednou pokusila vybrat peníze z bankomatu. A úspěch, mám peníze! Sice mi je dal až třetí bankomat, ale na to se historie neptá. V hostelu jsme si rychle sbalily krosny, snědly meruňky a nasedly do auta, které nás odvezlo do 76 km vzdáleného Thetu. Benzín tu stojí 36 korun, takže cena 10 € za cestu, kterou by snad ani autobus nezvládl, považujeme za velmi slušnou.
Ve vesničce Theth se marně pokoušíme najít obranou věž. Albánie má divokou, trochu krvavou historii. Doporučuji přečíst si něco o krevní mstě. Sem tam potkáváme turisty s batohem a jeden starší pán nám pomohl přejít řeku. Než jsme vyrazily do hor, zastavily jsme se v obchodě pro vodu, k naší velké spokojenosti byla vedle i restaurace. Dáváme si ještě oběd, samozřejmě kávu a naposledy píšeme domů. Je to hrozný, i v horách tu mají rychlejší wifi než u nás v Hnatnici 
Je 17:30. Sedíme někde uprostřed Albánských Alp. Začalo trošku pršet, tak jsme si postavily stan. Ležíme na louce na sluníčku, píšu si deník a jsem přecpaná lesníma jahodama. Jsou jich tu mraky. A je to tu krásný. Dnes jsme ušly asi 6 km, celou dobu do kopce. A vyšly jsme pozdě, pokud to chceme ujít za tři dny, musíme zítra i ve středu zvládnout 15 km. Blbý je, že tu v horách není voda, takže táhneme asi 5l, musíme s ní šetřit a stejně doufáme, že někde přeci jen bude.Vůbec tu nejsou turisti, jsme tu úplně samy. Kousek nad vesnicí jsme potkaly jen pár místních. V botaskach se necítím úplně bezpečně, nejsou tu ušlapané cestičky jak v Krkonoších. Odpoledne, asi v polovině toho šílenýho kopce jsme našly přírodní koupaliště, v životě jsem neviděla čistší vodu. Bylo to ledový, ale co bych za to teď dala.
Je před námi zásadní rozhodnutí. Co si dáme k večeři. A že máme luxusní výběr. Starej chleba, starý housky s paštikou nebo se salámem, asi dvě papriky, kousek byrku s masem ještě z Černý Hory, tyčinky z domu. Ale dobrý je, že jestli nám ty zásoby sežere medvěd, možná přežijeme na jahodach. A na jednom místě jsme našly i maliny. Ale dala bych si meruňky. Ty jo je 6, asi půjdeme spát. Je tu ticho, jen se prohání vítr v horách nad námi.
Den DRUHý: cestou necestou, Curraj i Epërm, konečně lidi
Jdeme spát, snad už nás dnes nikdo nebude tahat ze spacáku. Dnešek byl… Masakr. Jsem vyřízená. Moje kondička dostává zabrat. Dnes jsme ušly víc než 15 km za nějakých 8 hodin. Chvíli prudké stoupání a pak více méně klesání, až na pár výjimek. Celý den v horách, kam by se nedostal vrtulník, v botaskach a terénem, který občas připomínal cestu. Opravdu jen občas. Za celý den jsme nepotkaly člověka. Chvíli se leze po skále, pak se brodíme roštím, pak dva kilometry prudkým srázem po listí dolů. Naštěstí jsme nebrodily řeku. Ta tu stejně neteče. Ale tahat vodu sebou je taky na nic.
Asi 4 km od jedné vesnice (=tři domy) jsme potkali pána, zval nás na kávu a pivo. Odmítly jsme, tak nás šel aspoň 2 km vyprovodit. Nebylo to potřeba, je to tu moc dobře značený. Ještě aby ne, když to dělají Češi. A mapy.cz taky fungují. Došly jsme do tábořiště (=na třech metrech čtverečních posekaná louka u řeky). V mapách je tu označený bar a obchod, ale to tu vážně nenajdete. Rychle jsme se oplachly v řece. Po celém dni v horách s krosnou na zádech… Díky bohu za ní. Chvíli na to přišel první pár a pak další dvě skupinky lidi. Češi. Samozřejmě. Nikdo jinej nemá tak blbý nápady, aby takhle chodil po horách. Žádný obchod tu prý nenajdeme, oni jsou ubytovaní u Mariany. A prý můžeme jít s nimi. Fungují tu dva guest house. Nakonec jsme usoudily, že jsme příliš unavené, než abychom někam chodily a udělaly jsme si večeři.
Asi desetkrát jsem si dnes řekla, jestli mi to za to stojí a proč tohle vůbec dobrovolně podstupuju. Jenže pak sedím před stanem, jím suchou housku a suchej salám a i když jsem totálně unavená, tak se usmívám. Je to boží. Pořádně jsme se najedly, vyčistily zuby, lehly do spacáku a už máme návštěvu.
Jan je z Albánské výzvy, značil tu trasy a teď dělá průvodce turistům. Donesl nám studentskou pečeť a přišel nás pozvat na večeři. Cestou nám vyprávěl o Albánii, jak si sem přišel najít ženu. že Albánci neumí podnikat, jsou hodně negramotní a většinu práce dělají ženy. Sice nesnáší soused souseda, ale pro hosta (cizince) by se rozdali, takže jsme tu v bezpečí. U Mariany se vítáme s velkou skupinou lidí. Na stolej je spousta jídla, trošku litujeme, že jsme se před tím najedly, přeci jenom to vypadá lépe než náš suchý chleba. I tak jsme dostaly polévku, slivovici, byrek se sýrem, tvaroh s máslem a puding. Bylo to hrozně hezký. Navíc jsme málem dostaly i pytlíčky na snídani. To jsme odmítly, ale bebe sušenky a další studentskou pečeť na cestu jsme stejně dostaly. Popovídali jsme si, opět si mysleli, že jsme studentky a dvojčata a pak se pomalu vydaly zpátky ke stanu. Zajímavý je, že nikoho nenapadlo, jít nás vyprovodit. Ale strašit nás štírama to jo. Jakoby nestačila ta zmije dneska. Samozřejmě jsme se potmě ztratily a šly zpět třikrát dýl. A ještě se k nám přidal kůň. Vážně už se mi zavírají oči únavou a zítra nás čeká dalších 15 km.
Den třetí: Koupání, medvěd, Pepa a Jan, horalky na baterky
Ležíme ve stanu u přístavu, ze kterého nám snad zítra v 6 ráno jede trajekt do civilizace. Slovo přístav je hodně nadnesený, je tu jen prašná cesta co končí v přehradě. Cesta trajektem trvá dvě hodiny a prý je jedna z nejhezčích na světě, jako třeba v Norsku mezi fjordy. Dnešek byl opět náročný. Ale třikrát jsem se vykoupala, to nedělám ani doma. Nic nám tu nechybí. Jíme chleba s paštikou nebo se salámem, bebe sušenky a čokoládu od Jana, koupeme se v nejčistší řece, jakou jsem kdy viděla. Dnes jsme si i umyly vlasy. Přírodním šamponem samozřejmě. Žádná elektrika, žádný signál, žádný lidi. Je to tu úžasný. Kdybychom včera nepotkaly ty Čechy, tak jsme tu nepotkaly nikoho. Až je to strašidelný. Fakt jsme nečekaly, že tu nikdo nebude. Až dnes odpoledne jsme přišly do obchodu. Měli tam jen Coca Colu, Sprite a sušenky. Sladký už nemůžu ani vidět. Ale daly jsme si colu za dvacku. Naše jediná útrata za dva dny. Neměli tam ani chleba nebo vodu.
Ušly jsme asi 15,5 km. Bylo to nesrovnatelně lepší než včera, ale už necítím nohy. Navíc vypadám, jak kdyby mě někdo sešlehal proutím, nebo spíš ostnatym drátem. Všude samý šrám. Ani nevím, kam pojedeme zítra. Asi to začneme směřovat na jih. Možná zkusíme i Korfu. Uvidíme.
Málem bych zapomněla. Potkaly jsme medvěda. Teda nepotkaly, neviděly jsme ho, jen slyšely, ale určitě to byl medvěd. Nic jiného takové zvuky dělat nemůže. Tak jsme si začaly zpívat a očividně ho to dost vyděsilo a ukázat se nepřišel. Dnes jsme celkově potkaly hodně zvířátek, kousek před vesnicí ještě Pepu a Jana, dvě prasata, co nás dovedla až do vesnice. A pak zmizeli bez rozloučení.
Ani dnes nejdeme spát brzy, jen co začneme usínat, slyšíme hlasy, smích. Někdo přichází. Češi. Samozřejmě. Dvě skupinky, Janča s Michalem a Tadeáš s Michalem. Vylézáme ze stanu a zdravíme se, nakonec ještě chvíli posedíme u ohně a povídáme si. Přála bych vám vidět ty nevěřícné pohledy, když zjišťují, že jsme v horách přežily bez vařiče nebo jídla z pytlíku. Bez pohorek, o chlebu a čokoládě. Jsme horalky na baterky, říkám to pořád. Je s podivem, že stále žijeme. Jsem vážně zvědavá, co nás tu ještě potká. Dnes už snad nic, jsem unavená a chci se vyspat. Chtít můžu, to je tak jediný. Ach jo, Tadeáš chrápe. Nebo Michal? Chci zpátky do hor.
