Plavba po přehradě, Berat, káva, melouny a zase káva
Ráno nás vyzvedl trajekt a užily jsme si krásnou projížďku po přehradě. Cesta je dlouhá asi 26 kilometrů a trvá dvě hodiny. V přístavu jsme okamžitě nasedly do autobusu směr Tirana. Ani nebyl čas koupit si jídlo. Kománská přehrada je od hlavního města vzádálená kolem 125 km. Vedro a narvaný autobus, byla to úmorná cesta.
Tirana je divná, nebo aspoň část z jižního na severní nádraží. Ve většině měst je jedno centrální nádraží. Tady jsou asi 4. Je tedy malá pravděpodobnost, že přijedete zrovna na to, ze kterého vám pojede autobus tam, kam chcete dále jet. Máme hlad a jdeme ulicí, kde jsou jen autoservisy a myčky. Mají tu bordel jako v tanku, ale v jedné ulici je třeba pět auto myček. Neboli lavash. Nevím, co si o tom myslet. Verča to popsala jako kdyby někdo vzal lidi ze západní Evropy a dal je sem do toho bordelu. Lidi tu jsou vážně hezký. Takže si zas přijdeme blbě. Na obrubníku si sníme aspoň broskev. Jde kolem nějaký kluk a nabízí nám pomoc, asi vypadáme vyděšeně. Aby ne, když máme hlad. Radí nám kudy na autobus, chce kontakt na whatsapp, můžeme mu zavolat, když bude potřeba. Peníze prý nepotřebuje, je byznys man. Aha. Super. Děkujeme, ale my si poradíme. U asi padesáté lavash vidíme kluka s jídlem v ruce, už to nevydržíme a Verča se ho ptá, kde to sehnal. Ukazuje přes ulici. Neváhá kvůli nám zastavit dopravu na silnici. Tak možná nevypadáme tak hrozně. Těžko říct, čtyři dny jsem neviděla zrcadlo.
Kupujeme byrek, co je uvnitř se uvidí až to budeme jíst. Nerozumíme si ani slovo. Párek, sýr, cibule. Nikdo tu nemluví anglicky, ani nijak jinak. Jen albánsky. Ani domluva rukama nohama moc nefunguje. Zejména proto, že kývání hlavou ve znamení souhlasu a nesouhlasu tu má opačný význam. Už jsme několik dní neměly kafe, takže neodoláme a ještě si v kavárně dáváme jedno espresso.
Cílem dnešního dne je městečko Berat, dalších více než sto kilometrů od Tirany. Celý den strávíme na cestě. Ale to k tomu patří. Jednou mi někdo říkal, že ho od dovolené odradilo, že by musel z letiště přes půl země autobusem. Já si to užívám, je to taková vyhlídková jízda bez průvodce. Nejlepší jsou maršutky, jsou plné mísních lidí, můžete pozorovat dění uvnitř, nebo krajinu za okýnkem a nechat myšlenky plynout. Nebo můžete spát. To dělám ještě radši.
Berat nás příjemně překvapuje. Krásné a čisté město. Někdy se mu říká Albánský Bělehrad či Město tisíce oken. Leží u břehu řeky Osum a v posledních letech se Berat stal vyhledávaným turistickým cílem. Od roku 2005 je centrum města zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Historické centrum tvoří typické balkánské domy z přelomu 18. a 19. století, k vidění jsou i byzantské kostely nebo mešity.
Hostel máme v centru a opět ho bez problémů nacházíme. Není tak pozdě a stihneme se projít ještě za světla. A kupujeme si meloun! Mají je tu všude a jsou výborný. Káva a melouny, to je největší bohatsví Albánie. Aspoň pro nás dvě. Naše dovolené jsou docela velký kontrast. Jsme schopné žít tři dny v horách, spát venku a jíst chleba. Ale pak přijedeme mezi lidi a užíváme si to se vším všudy. Zajdeme si tedy i na výbornou večeři. A kávu. Samozřejmě. No a taky zmrzlinu a drink. Jsme přeci na dovolené.
Je krásný teplý večer. Sedíme v kavárně a povídáme si. Škoda, že noc už tak hezká nebyla. Kdy už zákážou vstup do hostelu lidem, kteří chrápou?
Ubytování bylo se snídaní. Dostaly jsme byrek a pak si udělaly vyhlídkovou jízdu po městě. Neplánovanou. Chtěly jsme jet do města Çorovoda ke kaňonu Osumi. V hostelu nám řekli, že jede autobus z hlavního nádraží v 9 hodin. Na nádraží jsme přijely v 8:50, ještě s předstihem. Jen to mělo malý háček. Autobus prý nejezdí z hlavního nádraží, ale ze zastávky Hospital na druhé straně města. Nastoupily jsme do stejného autobusu, kterým jsme přijely a možná bychom to i stihly, kdyby ovšem autobus zpět do centra nezastavoval na každých pěti metrech. Jediné pozitivum bylo, že pán, co v autobuse vybíral peníze usoudil, že jsme dostatečně mimo a nechal nás jet zadarmo. Spoj ke kaňonu jsme samozřejmě nestihly, další jel až v 11. Co jiného dělat v zemi, kde je národním nápojem káva, než jít do kavárny? Jenže do které? Na každém rohu tu není jedna, ale rovnou pět. Je to úplně jedno, všude umí výbornou. A stojí kolem 10 korun.
Asi se mi poprvé v životě povedlo předávkovat se kávou. Je vážně silná a dát si dvě během půl hodiny nebylo úplně chytrý. Ostatně celý výlet byl spíš k pláči. Nebo k smíchu. Záleží, co si vyberete. Do Çorovody je to 50 kilometrů, jízda trvá asi hodinu a půl a zase to byl zážitek, málem jsem se z toho pozvracela. To už se mi dlouho nestalo, ale to mám za to, že koukám do mobilu místo z okna. V Corovodě nebylo nic, jen hezký náměstí. Kaňon by bylo nejlepší vidět z řeky, třeba z raftu a nejhezčí část je nejakých 9 km od města. Autobus ani taxi tam samozřejmě nejelo. Navíc okolí dost poničili stavbou silnice. A jako třešnička na dortu jsou všudypřítomné odpadky. Musely jsme se smát. To místo má potenciál, ale oni neumí podnikat a obsluha v restauraci? Všechno mají na háku. Nebo jsme jen zhýčkané z domu? Dnešní výlet nezachránilo ani jídlo. Verča měla nechutnou polívku a já omeletu z friťáku. Z tý polívky jsem se málem pozvracela podruhý. Bohužel už ani nevím, jak se jmenovala, takže se možná jednou napálíte stejně jako my.
Ještě odpoledne jsme chtěly odjet do Vlory k moři, ale narazily jsme na stále se opakující problém. Doprava. Odpoledne už nic nejezdí. Tak co teď? Večeře a kafe?
