Dvojité 2V1, Bangkok kotě! Ale jen na skok
Včera večer jsem nevěřila, že k tomu dojde, ale jsem tu! Přesně v 9:18 jsme přistáli na letišti Suvarnabhumi v Bangkoku. Pořád tomu ještě nemůžu uvěřit, stejně jako tomu že stihl přiletět i batoh. Kvůli hodině letu jsem ztratila víc nervů než za 10 dní čekání na loď v Baku. Včera to vypadalo, že kvůli mlze nepoletím nikam, ale jsem tu! Ale stále nejsem v cíli. V letadle jsem téměř nespala a dnes mě čeká rovnou autobus do Phnom Penh, dalších asi 16 hodin na cestě.
Jsem jeden z mála lidí, který doposud nebyl v Thajsku. Nikdy mě to sem nelákalo, stejně jako třeba Bali nebo Paříž. Mám několik hodin, než mi pojede autobus, proč je tedy nestrávit lítáním po letišti? Nejprve zabiju hodinu tím, že hledám ztracenou karimatku, další hodinu se pak snažím vyměnit dolary na thajské bathy a hledám automat na fotky, protože je budu potřebovat na hranicích. Bangkok mě přivítá, jak nejlépe může – metro je dnes zadarmo? Netuším, jak se mi to vždycky povede, ale nestěžuju si. Jedu až na konečnou stanici a podle mapy mě čeká asi kilometr pěšky. Cesta mi uteče díky jednomu Italovi, který se ke mně připojí jakoby nic. Ani se mi nepředstaví, ale už mi vypráví, že zrovna přiletěl z nějakého ostrova a večer letí domů a nabídne mi společnou procházku po městě. Bohužel to musím odmítnout, za chvíli by mi měl odjet autobus. Cestou si ještě koupím mango, co je spíš papája. Kdo ví? Bylo to dobrý a prodává se to tu všude na ulici.
Nejspíš mám teplotní a kulturní šok. Z -10°C do 30°C? Ze zimní střední Asie do Bangkoku narvaného lidmi? Necítím se tu úplně ve své kůži, najednou jsem v prostředí, na které nejsem zvyklá, nevím, jak to tu funguje. Nevěřila bych, že zrovna já tohle řeknu, ale chci zpět do zimy!!!
Když sedím na obrubníku a jím rýži s masem ze 7/11 říkám si, že mám čím dál debilnější nápady. Double 2v1? Vážně? Představa další noci bez spánku mě dvakrát netěší, ale co se dá dělat. O hraničním přechodu mezi Thajskem a Kambodžou jsem si navíc nepřečetla nic hezkého. Nejspíš mě dovezou do nějaké agentury před hranicema, kde mě budou nutit koupit si víza, která si pak stejně budu muset zaplatit znovu a tentokrát oficiálně. Uvidíme, peníze mám jen na jednu platbu.
Tady je to šílenost, vůbec tomu tady nerozumím, pomoooc😁. Na místě, odkud by měl odjíždět autobus nikdo není. Když se ptám pár řidičů kolem, všichni kroutí hlavou, že s nimi nejedu, ale jeden mi zavolá na telefonní číslo uvedené na jízdence a za pár minut už je tu tuktuk. Naloží mě a o pár minut později se ocitám u někoho v obýváku/jídelně/kanceláři. Divný. Dostanu novou jízdenku a asi tříletý chlapeček si se mnou přijde hrát. Pořád se tu někdo dohaduje, ale na mě jsou hodní, dají mi i vodu. Myslím, že chlapeček ocení, že po půlhodině přijíždí autobus a já konečně odjedu.
Cesta na hranice utíká rychle, jede se mnou mladý pár z Thajska a tři hlasité slečny na předních sedačkách. Moc si nerozumíme, ale jsou to Kambodžanky, které v Thajsku pracují a zrovna jedou domů. Každá má několik narvaných tašek, ale nabízí mi internet i jídlo. Jsou moc milé, spíš rukama nohama se mi snaží vysvětlit, co se na hranicích děje a kudy mám jít. Lidi jsou tu hodný, usmívají se na mě. Nekonala se žádná zajížďka do pochybné agentury, ale za to se mi povede zabloudit. Holky ztratím hned po pár metrech. Je tu totální chaos, spíš než jako hraniční přechod mi to tu připadá centru města. Ještě není ani 8, ale už je už je tma. Najdete tu obchody, restaurace, hotel nebo kasino. Dokonce je tu i Vánoční výzdoba. Po 10 minutách a třech špatných odbočeních se ocitám v kanceláři, kde čekám na víza do Kambodži. Stojí to 30 dolarů plus povinný úplatek. Skřípu zubama, ale zaplatím to. Úředník se na mě usměje a podává mi pas.
Jsem v Kambodže, třetí země během jednoho dne, držím v ruce jízdenku, ale náš minivan nikde. Není tu totiž nikdo. Je tma, a sem tam projede nějaké auto. Naproti přes ulici se svítí, je to autoservis, jdu se zeptat tam. Moc si nerozumíme, ale když ukážu jízdenku, ukazují dál směrem po silnici. Ale zas tak mě to nepřekvapuje, na Srí Lance to bylo šílenější, tady mi to přijde i docela organizovaný. Zanedlouho najdu dopravní společnost, se kterou bych měla pokračovat v cestě. Jdu se pro jistotu informovat k nejbližšímu zaměstnanci, kterého identifikuji podle oranžového trička.
„O půl 10? Jako až ráno?“ leknu se?
Nechápavě se na mě podívá a klidně odpoví: „Ne, ve večer. Za hodinu.“
Zmátla mě tma, která je venku už několik hodin. Po tom, co mi spadne kámen ze srdce si jdu sednout do místní čekárny. Jedná se o pár autobusových sedaček vyskládaných podél zdi, uprostřed jsou krabice a balíčky, ve kterých se přehrabuje spousta lidí. Chci si vyčistit zuby a poprosím kluka sedícího vedle, aby mi pohlídal batoh. Nemám strach, že by se ho chtěl někdo ujmout. Sama mám občas co dělat, abych ho unesla.
Autobus je tu. Poprvé jedu spacím autobusem. Nevypadá moc čistě a nemůžu ani projít uličkou. Brání mi v tom batoh, ale upřímně i bez něj to tu není úplně prostorné. Pro jistotu si lehnu do spacáku, rozbitou klimatizaci ucpu ponožkami. Kouknu z okýnka, ještě jsme ani nevyjeli, ale zatáhnu si závěs a než stihnu vybalit deník, usínám.
