Sex v hostelu? Air Astana, co se to sakra stalo? Kafe!!! Hodná Lenka = blbá Lenka
Místo: Letiště Šymkent, datum: 11.12., čas: 19:19. Nervózně klepu nohou přehozenou přes nohu, lidi kolem mě proti tomu nic nenamítají, nejspíš je odrazuje můj výraz. Teď bych snad i věřila, že ze mě jde strach. Andrej se šel informovat o svém letu do Moskvy a já se snažím očima posunout ručičku na hodinách na protější zdi na půl 8. Ještě 8 minut. Sakra. Taky máte pocit, že čas najednou běží pomaleji, když to nejmíň potřebujete?
Ale to předbíhám. Proč sedím na letišti, proč si nervozitou skoro začnu kousat nehty i když jsem to nikdy v životě nedělala a kdo je Andrej? Nejlepší asi bude začít od začátku, tedy od rána.
Po pěti měsících na den přesně mě dnes čekají dva lety. Nebo spíš čekaly? Před pár dny jsem četla o tom, že se kvůli mlze ruší lety z Almaty, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Včera jsem se podívala na stránky letiště (přes které poletím a po mlze ani památky). Akorát mi uniklo, že se mlha přestěhovala z Almaty do Šymkentu (kde zrovna jsem). Možná to je tím, že jsem za celý den nevystrčila paty z hostelu. Jenže jsem se potřebovala zabalit a koupit si jízdenku z Bangkoku do Phom Penh. To už jsem chtěla dělat včera, jenže jsme po hodině angličtiny šli na večeři a pak koukali na film a na balení nebyl čas.
Tady si ještě dovolím udělat jednu odbočku. Konkrétně do včerejšího večera. Dost často slýchám různé příběhy o tom, jak se lidi dají do kupy v hostelu, jak je to tam jedna velká party, kde se provozuje skupinový sex. No dobře, o swingers party v hostelu jsem ještě neslyšela, ani jsem to bohužel/bohudík nezažila. Nicméně včera se k jednomu sexu schylovalo, ale Lenka to sabotovala a tak zůstává mým nejsilnějším zážitkem z Kazachstánu party v Almaty na mou počest. Na film jsme s milým učitelem angličtiny koukali v mém soukromém pokoji. Byla to moc hezká pohádka Everest. Když film skončil, Firuz nechal ledabyle sklouznout ruku na mé koleno, já to nečekala a jen se na něj podívala a než jsem stihla zareagovat jinak, pokusil se Firuz vyhledat i má ústa. Těžko říct, kde se stala chyba a proč si můj tázavý pohled „ty jo, co to děláš?“ vyložil jako „koukej mi narvat jazyk až do krku“. I když možná se spíš nabízí otázka, proč jsem to hned poté zarazila, když už fakt hodně dlooooouho cestuju sama? 😅 Zvlášť když je Firuz kajak (pro vysvětlení můj deníček z Makedonie https://www.lenoustesnepredsmrti.cz/kolem-ohridskeho-jezera/ ) a i když tvrdím, že nemám typ, tak on je přesně ten typ kluka, ze kterýho by se mi za normálních okolností podlamovala kolena. Jenže to se nestalo a kromě zjevně chybějící chemie to mělo ještě dva důvody. Ten společensky nejpřijatelnější je ten, že jsme se znali pár hodin a jelikož dnes letím pryč, už se s velkou pravděpodobností nikdy neuvidíme. Ten druhý důvod si nechám jako tajemství, ale byl pro mě v tu chvíli ze všech nejdůležitější.
19:23. 6 minut. Ještě 6 minut než se otevře kancelář místní pobočky Air Astana, se kterou mě dnes čekají dva lety. Jeden z Šymkentu do Astany a odtud do Bangkoku. Teda spíš měly čekat dva lety. Byl to blbej nápad kupovat si dvě letenky s malým časovým rozestupem, ale bylo to levnější než přímý let z Astany. Neptejte se mě, proč je kombinace Šymkent – Almaty – Bangkok levnější než Almaty – Bangkok. Teď se mě ve vlastním zájmu neptejte na nic. Letenku jsem kupovala někdy začátkem listopadu, běžná cena na prosinec ze střední do jihovýchodní Asie tehdy byla 10 tisíc korun. Někomu to možná přijde fajn cena, ale já jsem odmítla dávat tolik peněz za jednosměrnou letenku, když jsem minulý rok dala skoro to samé za zpáteční letenku z Prahy na Srí Lanku. Tak jsem si našla tuhle za téměř polovinu, tehdy jsem to brala jako neuvěřitelný štěstí. Těď tady kopu do stolečku přede mnou a modlím se v zázrak vážně potřebuju dnes odletět!!
Netuším, jestli se Firuz urazil, ale ráno mi místo dříve domluvené snídaně jen zaťukal na okno s tím, že zaspal a bude celý den pryč a že jelikož se asi už nestihne vrátit, přeje mi příjemný let. V Almaty jsem měla mít jen dvě hodiny na přestup a zrovna když jsem odcházela z hostelu, přišla mi SMS, že první let je o hodinu opožděn. Aha.. To budu mít tak tak. Na letiště jsem dojela po úmorné cestě dvěma narvanými autobusy a na dveřích kanceláře letecké společnosti jsem se dočetla, že otevírají až v 19:30. To jsem tedy měla ještě hodinu. Šla jsem si sednout a čekala. A poznala tak velmi odvážného Andreje. Odvážného z toho důvodu, že se mě nebál oslovit i přes můj „zabiju každého, kdo se na mě jen podívá“ pohled. Andrej je z Ruska a je mu 18, sám tu teď čekal na let do Moskvy a začal si se mnou povídat. Andrej půjde příští rok na univerzitu do Moskvy, jeho dívka už tam studuje nyní. V Šymkentu mám štěstí na lidi provozující divné sporty. Nejdřív Oleg, co učí šachy a teď Andrej, co se profesionálně věnuje střelbě z luku. Andrej má docela atletickou postavu, ale šachy? Sport? Jako vážně?
Takže asi taková byla má cesta na letiště, jediné pozitivum do této chvíle bylo poznání Andreje, který si myslel, že mi je 21. Před kanceláří Air Astana se začíná tvořit fronta, nechávám batoh na lavici a jdu si tam také stoupnout. Po pár minutách mě ale posílají čekat do jiné fronty. Nádech, výdech a beze slova jdu. Přesně v 19:36 mi přijde druhá SMS s informací, že můj let je posunut o dvě hodiny. Na 0:30, z Almaty mám letět v 0:45. No dopr…. Tak teď to se mnou málem seklo. Nemám šanci stihnout let do Bangkoku. Nemám tušení, jak je to v Asii s náhradou letů, nikdy jsem nic podobného nemusela řešit.
Pak se stane něco, co nechápu, ale jsem ráda, že se to děje. Ještě než stihnu dojít na řadu, přiletí splašený zaměstnanec Air Astana a vykřikuje „Bangkok, Bangkok?“ Moc mu nerozumím, mluví hrozně rychle, pořád opakuje „spěšno, spěšno“ a málem mi ani nedovolí zapnout batoh. Natož abych si ho obalila fólií, ale to je moje blbost, protože jsem měla pořád dost času a místo toho kecala s Andrejem. Jenže když si jdu spěšno, spěšno odbavit zavazadlo, nechtějí mi ho vzít, prý jdu pozdě. Než stihnu protestovat, objeví se kluk, který mě sem poslal a naštěstí mě odbaví batoh a pošlou dál. Nikdy v životě jsem letištní kontrolou neprošla tak rychle jako dnes. Ale ještě chvíli čekám, než nás pustí do letadla.
Venku je tak velká mlha, že skoro nevidím letadlo pár metrů přede mnou. Stále jsem v mírném šoku a netuším, co se teď stalo. Ale hodně se snažili, abych se do toho letadla dostala. Poprvé v životě neletím s nízkonákladovou společností a trošku lituju, že cesta do Almaty trvá jen hodinu. Ale dostávám svačinu a kafe. Bože ale dobrý kafe. Po třech měsících! Žádnej rozpustnej hnus. A ještě mám pro sebe měla tři sedačky? Luxus v přímém přenosu.
V Almaty mám nakonec ještě dost času, i když musím změnit terminál a trošku u toho zabloudím. V Almaty už taková mlha není a odlétáme přesně na čas. Do Bangkoku je to nějakých 6 hodin, snad to uteče.
Neutíká! I když Air Astana nezklamala ani na druhý pokus. Měla jsem super místo u okna (přesně vypočítaný na východ slunce), ale jelikož jsem hodná (čti: blbá) holka, přenechala jsem ho jedné rodině kvůli tomu, že chtějí sedět vedle sebe. No a co můžete dělat, když sedíte v uličce, nemůžete spát, protože do vás pořád někdo naráží a filmy vás nebaví? Psát deník? Povídat si s desetiletým klukem vedle vás? Opít se? Poslední možnost je správně, ano prosím, opít se. Po 2 dl vína 🙏aneb co s vámi udělá půl roku bez alkoholu 😁.