Nejlepší rozloučení se střední Asií

Místní lidé se mě ptají nejčastěji na to, kolik mi je, jestli mám manžela a děti, odkud jsem a kde jsem se naučila rusky. Kamarádi a rodina se mě ptají kdy se vrátím, jestli se nebojím a jestli se necítím sama. Jenže tady se nejde cítit sama. I když se často jedná o krátkodobá setkání a většinu lidí už nikdy neuvidím, není prostor cítit se osaměle.

Jako dnes ráno, už jsem v Šymkentu tři dny, ale až dnes jsem se u snídaně potkala s Firuzem. Firuz je Tádžik, který většinu života prožil v Moskvě. Je DJ a měl tam s kamarádem svůj podnik. Podařilo se jim ho výhodně prodat a už 14 měsíců cestuje. Teď je na dva měsíce tady a učí děti v jazykové škole anglicky. Chvíli jsme si povídali a on mě poprosil, jestli bych odpoledne nepřišla na jeho hodinu a něco dětem neřekla o Česku a o tom, jak cestuju.

První myšlenka byla: „Já?“ 😅 Hned na to následovala další: „Anglicky?“. Jestli mám z něčeho větší stres než z mluvení před lidma, tak je to mluvení před lidma anglicky, zvlášť když už víc než tři měsíce mluvím jen rusky. Ale pak jsem si řekla, proč ne? Pořád se něčeho bojíme a kolikrát úplně zbytečně.

I tohle byl ten případ. Zažila jsem naprosto báječné odpoledne. Nejdříve jsem dětem něco řekla o Česku a potom jim vyprávěla o tom, jak už pět měsíců cestuju po světě. To zabralo podstatně víc času, jak se jedná o cestování, bývám k nezastavení. Na dětech bylo vidět, že je to zajímá a jedna holčina mi dokonce řekla, že by chtěla jednou studovat v Praze. Zůstala jsem s nimi až do konce hodiny, vyměnili jsme si kontakty na Instagram a udělali pár selfíček. A úplně nejlepší bylo, když za mnou přišla Arudžan a řekla mi, že by mě chtěla jen obejmout a že moc děkuje, že jsem přišla ❤. Myslím, že hezčí zakončení dvouměsíční cesty po střední Asii jsem si ani nemohla přát.