Hory a jezero, výhledy, život v Kyrgyzstánu, noční procházka výhody a nevýhody cestování mimo sezónu
Ráno jsem se rozloučila s postarším Číňanem, který se mnou žil několik dní v hostelu (žil všude možně po světě, ale zamiloval si Kyrgyzstán, tak se tu na pár měsíců usadil a učí se rusky) a vyrazila jsem na Západní nádraží na maršrutku 589 směr jezero Issyk Kul. Ráno, je půl 11 ještě ráno? Tady není kam spěchat, stejně ještě další hodinu trvá, než vyjedeme.
„Kdy pojedeme?“
„Až se naplní mašina pro 16 lidí.“
„A kolik jich ještě chybí?“
„14.“
Mělo to jednu výhodu. Mohla jsem si vybrat, kde budu sedět a vybrat si místo vedle řidiče se za nedlouho ukázalo jako jeden z mých nejlepších nápadů. Cesta do města Karakol zabere asi 7 hodin, je to přes 400 km, ale je to tak neskutečná nádhera, že nemám slov.
Venku dost přituhlo, i v Biškeku už teplota klesla pod –10 °C. Ale nechce se mi sedět v autě.
„Kakova ty goda? Muž je?“ ptá se řidič.
Dvě typické otázky – na věk a na muže. Rádi tu počítají, neptají se kolik mi je, ale kdy jsem se narodila. Pak většinou následuje odkud jsem, kde jsem se naučila rusky a jak se mi tu líbí. Kde jsem byla, kam pojedu a jak se žije u nás. Jo a taky jestli jsem tu sama a jestli se nebojím. Myslím, že už dokážu odhadnout, komu si můžu dovolit říct, že jsem tu sama, a komu radši říct, že jsem tu s mužem, kamarády a že jsou třeba v hostelu, nebo že na mě někde čekají. A málem bych zapomněla na nejdůležitější otázku, jaká je u nás výplata. To je ošemetná otázka, nikdy nezapomenu dodat, že u nás jsou i větší náklady na život. Ale v porovnání s jejich výplatou se pořád máme hodně dobře.
Ulan je 38 letí Kyrgyz, který pracuje jako řidič už 16 let, předtím pracoval asi 8 let v Rusku. Jezdí jen tuhle trasu Biškek – Karakol. Má pět dětí, to je tu normální počet, a má už druhou ženu. Jmenuje se Saki a je jí 24. Vedle mě sedí Ruslan, ten má děti jen dvě. Má svůj byznys a vydělá si asi 10.000 Kč, to tu na život stačí bohatě, jeho žena pracuje v mateřské škole a vydělá si asi 4.000 Kč. Ulan pracuje třeba tři dny v kuse a pak si udělá několik dní volno. Za jednu jízdu si vydělá necelé 2.000 Kč, něco stojí benzín (asi 12 Kč za litr) a samozřejmě údržba auta, které je jeho. V zemi fungují jen dvě dopravní společnosti, takže většina řidičů tu má své vlastní auto, které jim slouží jako obživa.
Za cestu stihneme probrat všechno možné. Ulan se mě pořád ptá, jestli mi nevadí, že se se mnou baví a jestli nejsem unavená. Ne a ano. Ne nevadí mí to, ráda si s ním povídám, dozvím se spoustu věcí. A ano jsem unavená, unavená od „krasoty“ jak to se smíchem nazveme. Vážně mě bolí oči, protože je mám pořád vyvalený na tu krásu, co je všude okolo. Bolí mě za krkem z toho, jak střídavě zírám na vysoké zasněžené hory a jezero Issyk Kul.
Vysloužím si výsměch, když se opovážím nazvat kuře masem. Maso je „beranina, govědzína a konina“, kuře je jen peří. Základem místní kuchyně je tučné maso a chleba. Koně tu obzvlášť milují, ale nejvíce na talíři. Dokonce koukáme na youtube na kok-boru, místní velmi oblíbený sport. Je to drsnější verze póla, dva týmy jezdců na koních se přetahují o bezhlavou mrtvolu kozy. Moje citlivá duše je ráda, že je ta koza alespoň mrtvá. Dívat se tu na youtbe přes data není žádný problém, internet tu totiž nic nestojí. 14 GB na týden tu vyjde na 35 Kč. Ale místní využívají lepší tarify 56 GB na měsíc za 120 Kč, nebo 108 kanálů a wifi za asi 300 Kč. Pro holku, co žije už několik let bez televize je i to poněkud zbytečná investice, ale je fakt, že za data v mobilu jsem doma platila víc, za 2GB na měsíc podotýkám 😄.
Ale tady se žije jinak. „Vy se tam na západě pořád za něčím honíte, moji kamarádi taky pracují v Rusku nebo v Evropě, v Litvě. A víš co? Já jsem tu spokojený. Nechtěl bych žít nikde jinde. Co mi chybí? Koukni se z okýnka, tuhle nádheru vidím každý den. Doma na mě čeká žena a děti, mám co jíst. Jsem takhle šťastný.“ Na to nemám co říct. Co skutečně potřebuje člověk ke štěstí? Už dávno mi došlo, že materiální věci to nejsou. Mě pořád někdo předhazoval, že jezdím ve starém autě. A co? Pro mě byla koupě novějšího auta vyhozením peněz. Od té doby, co jsem začala chodit do práce, jsem většinu vydělaných peněz procestovala a nelituju toho. Dalo mi to víc než nový auto, ale pak se mě ti stejní lidé ptají, kde na to beru. Zkrátka mám jiné priority.
Kousek před Karakolem vysadíme Ruslana a nabereme Ulanovu ženu Seki i s malou dcerou. Je to hrozně krásná holka. Když ty dva vidím vedle sebe, neubráním se myšlence z jaké části tady asi šlo o lásku a z jaké o to, že je Ulan starší a poměrně majetný muž.
„Jedu ještě do Ak-suu s pár lidmi, pojeď s námi ukážu ti to tam a pak tě hodíme zpět do Karakolu.“ Během cesty mi ještě doporučí co navštívit a co tu ochutnat a v 7 večer mě vysadí před hostelem. To je servis. Vyměníme si kontakty na instragram a whatsapp a rozloučíme se. Je tma, je zima a už se vidím v posteli. Opravdu jsem z tý nádhery unavená. Jenže ouha, hostel je zavřený, není sezóna. Letní už dávno skončila a zimní ještě nezačala, teprve napadl první sníh. V hostelu netopí a posílají mě přes ulici, kde je určitě otevřeno. No určitě. Taky zavřeno, ale posílají mě do hotelu asi kilometr odtud. Už když tam vcházím, je mi jasné, že je to mimo můj rozpočet. 30 dolarů za noc, se snídaní. Co se ti na tom nelíbí Lenko? No těch 30 dolarů, sleví mi na 15, ale i to je hodně. Ještě mám v mapě 2 hostely, jdu do toho bližšího, je to asi 2 km. A co myslíte? Zase zavřeno? Nevím. Nenašla jsem ho. Byla tma, pouliční světla si tu svítí, jak se jim zachce a v obchodě, který měl být kousek od toho, o něm nikdo neslyšel. Ok, je tma a zima, mám v mapě poslední hostel, 2 km odsud. Celý den jsem seděla, proč si nechodit dvě hodiny v noci po městě.
Když konečně dojdu na místo, kde má být hostel, tak tam co? Není! Jako už to přestává být sranda, mohla bych se třeba že zoufalství rozbrečet, fakt to na sekundu zvažuju 😄. Jenže k čemu mi to bude? K ničemu, tak si to nechám na jindy. Dřív bych to možná udělala, ale asi jsem tu dospěla či co. Ono vás to fakt naučí, když se musíte spolehnout jen sami na sebe. A už jsem zažila horší věci. Tohle ještě není taková hrůza, pořád vím, že můžu jít do toho hostelu za 15 dolarů.
Ke všemu zjišťuju, že se mi nestáhla offline mapa Kyrgyzstánu. Další důkaz, jak lehkovážně to beru, když sem si to ani nezkontrolovala? Je lepší mít víc map, a když si vzpomenu, neuložím si pouze polohu, ale udělám si i screen obrazovky s adresou. Takhle jsme třeba našli se ségrou hostel v Jerevanu. Mapy.cz jsou na tohle vážně skvělý, jsou v nich i čísla domů, která u maps.me často chybí. No, jenže smůla. Proč jsem si tu ještě nekoupila tu simku s internetem? Poslední možnost, jdu se zeptat do obchodu. Paní sice neví, kde je hostel, ale jde mi ukázat ulici, kde by měl být. I já na mapě vidím, že je to o ulici dál. A kupodivu hostel nacházím.
Nebála jsem se. Nikdo mi to nevěří, asi to vzdávám, uvěří mi to jen ten, kdo tu někdy byl. Já jsem docela strašpytel, v noci jsem se bála chodit i do garáže. A to jsem bydlela v Hnatnici, ne v Praze. Kdyby mi nebyla zima, tak to byla fajn procházka.
