Bazar v kontejneru a místní pochoutka, co mi nechutná, resort
Lenka a snídaně, to by vydalo na knihu. Když někomu napíšu, že nestíhám, tak mi to nikdo nevěří. „A co jako furt děláš?“ Jak jsem říkala, fakt nikdy nejsem sama. Tím, že cestuju sama se paradoxně dostávám k lidem blíž. Každého totiž zajímá proč jsem sama a jaké to je. Hlavně v zemích, ve kterých se poslední dobu pohybuju. Jako dnes u snídaně, Karině je 18, pracuje tady v hostelu a brzy ji čeká první cesta do zahraničí. Říká, že lidi tu necestují, ale ona by moc chtěla. Povídáme si asi hodinu, než se konečně dostanu ven. Projdu se ke katedrále, která je celá ze dřeva, najdu nejmenší sochu Lenina, jakou jsem kdy viděla a taky nejbarevnější mešitu, jakou jsem kdy viděla. V Hnátnici je centrum okolo obecního úřadu. Ve střední Asii je to bazar. Jak já ty bazary miluju! Klidně bych se tu mohla procházet kolem dokola hodiny. Kdyby nebyla taková zima.
Ráda se sem chodím i najíst, když pominu, že je to levnější, většinou i chutnější. Hlavně mám jistotu, že je jídlo čerstvé, protože se tu točí spousta lidí. Nemůžu najít žádnou restauraci, doslova se ztratím mezi kontejnery, je z nich postavený celý bazar. Ale všude tu posedávají lidé a jedí nějaké nudle, dojde mi, že to asi bude Ašlan-fu, o kterém mi včera říkal Ulan. Karakol je tímto jídlem vyhlášený. Jedná se o dva druhy nudlí zalité nějakou šťávou z octa a vajec. Podává se to se smaženým pirožkem. Také se nechám nalákat voláním, ji se přímo na ulici. N
evím… Prý sem kvůli tomu jezdí až z Biškeku, mě to nijak neosloví. Vejce to nevidělo ani z rychlíku a je to studený. Požádám o čaj, mám tak zmrzlý ruce, že nemůžu udržet ani lžíci. Stojí to asi 15 korun a všichni to tu jedí s nadšením. Nudle v octové šťávě se smaženou plackou, podle mě se tu dá najít i chutnější jídlo. Nebo jsem jen moc vybíravá?
Zahřeju se až v hostelu. Topení jim tu běží skvěle, o tom jsme si se ségrou mohly nechat v Arménii jen zdát. I v září jsme tam často mrzly, protože tam neměli topení. Výhoda toho, že jste někde mimo sezónu je to, že tu nejsou lidi. Sice jsem v hostelu, ale mám pro sebe soukromý pokoj. Stejně jako v Biškeku nebo v Oši. Vlastně to tak bylo většinu času i v Uzbekistánu. Naposledy jsem byla v hostelu, kde by byla spousta lidí asi v Baku, což už je asi 2 měsíce? Co já vím, přijde mi to tak dávno.
Další den ráno se vydávám dle Ulanových instrukcí na bazar, odkud jede maršrutka 350 do Ak-suu Kurort. Má se tam nacházet resort, jak tady tomu místní říkají. O tom, co všechno se může skrývat pod slovem resort, se přesvědčím za nedlouho. Čekala jsem přírodní koupaliště s horkou vodou a výhledem na hory. No, prý dál v horách něco takového skutečně existuje, ale teď se tam nedá dostat, koncem listopadu je tu moc sněhu. Už když vystoupím na poslední zastávce, nějak se mi to nezdá, ale řidič mě posílá do jedné ze dvou budov, které tu vidím. Ta druhá je zavřená restaurace. Hned za dveřmi se mě ujímá Tanja, prý musím chvíli počkat, usadí mě k sobě do komůrky a povídáme si. Tanja tu pracuje už 19 let, vždy 24 hodin pracuje a pak má tři dny volna. Doma má ještě obchod, a velkou zahradu, kde si všechno pěstuje. Má dceru a vnučku, do důchodu půjde za 6 let. Za chvíli zjistím, proč jsem musela čekat. Musela jsem čekat, až se uvolní místo. Tanja mě zavede do místnosti, kde jsou dvě vany, přede mnou je vydrhne sodou, místo špuntu zde slouží kus gumy, a pokyne mi, že se můžu jít koupat. Přijde mi to k smíchu, fakt se tomu směju. Místní se sem prý chodí koupat tak jednou týdně, jsou tu léčivé prameny. To posoudit nedokážu, ale když už jsem tady, tak se aspoň vykoupu v horké vodě. Je to dost ujetý, měl by tu být ještě nějaký jiný rezort, našla jsem si ho na internetu, ale pro dnešek mi to asi stačilo. Po hodině opět sedím v maršrutce zpět do města. Přisedne si ke mně nějaký místní kluk a začne si se mnou povídat. Po úvodních formalitách (Odkud? Jaký rok? Sama? Turista? Líbí se ti tu?) mi objasní, proč jsem včera nedokázala náležitě ocenit Ašlan-fu. Neměla jsem totiž tak dvě promile, prý je to ideální jídlo na kocovinu 😄.
