Nevěřte taxikářům. Nikdy! Skazka Valley, Issyk Kul z druhé strany, život na vesnici.
Ráno jsem potřebovala brzy odjet, ale než jsem se sbalila a sehnala někoho, komu můžu zaplatit, bylo zase po 9. Navíc chudák holčina z hostelu musela běžet jen v pyžamu do obchodu rozměnit peníze (její pyžamo se skládalo z minikraťásků a trička, venku bylo mínus 12 a ona přes sebe přehodila jen župan).
Ty výhledy tady!! Už to vidím třetí ráno po sobě a stejně mě ta nádhera dostává. Není asi nic hezčí ho než pohled na zasněžené hory (na koni jsem nikdy neseděla). Když jsem přišla na jižní nádraží, ze kterého má jezdit autobus, taxikáři mi tvrdili, že maršrutka nejede, protože je sobota. Když si to nemáte kde ověřit, nezbyde vám než jim věřit. Jenže jestli nic nejede v sobotu, tak určitě ani v neděli. Jenže já už potřebuju odejít a určitě nepojedu taxíkem. Nakonec mě poslali na minivan, platí se tu za cestu na konečnou zastávku, i když chcete vystoupit dřív. Nechtěla jsem až do 30 km vzdáleného Bokonbayeva, ale pouze do Barskoon, 80 km od Karkolu.
Po pěti minutách čekání až se naplní auto si všímám maršutky. Takže jede! Neuvěřitelný, zas jsem se nechala nachytat. Není co řešit, jedu maršrutkou. Jen ještě nevím kam. Nedaleko Barskoon je horský průsmyk a vodopády, jenže tam asi nic nejezdí, rozhodnu se cestou. I když tentokrát objíždíme jezero z druhé strany, opět chci sedět ve předu. A zas mám o zábavu postaráno. Řidič se jmenuje Bejšen, už je starší, má 5 dětí a 10 vnuků. Jeden z nich žije s nimi, už od 5 měsíců. Teď je mu 7 let. Rodina žije všude možně, někdo v Biškeku, jeden syn se ženou v Rusku. Má tam dobrou práci, mladší syn brzy pojede za ním Putin jim prý dal dům (možná jsem to blbě pochopila 😄), chtějí si tam otevřít restauraci. Vystupuju po dvou hodinách u cesty do údolí Skazka.
Do údolí/kaňovu vede pěkná, 3 km dlouhá procházka. Zas nemám slov. Jsem jen pár kilometrů od zmrzlého Karakolu, tady není po sněhu ani památky a sluníčko pěkně hřeje, začíná mi být pěkně teplo. Jsem tu úplně sama, jen hory, červený písek a já. V dálce vidím modré jezero a za ním zasněžené hory. Těžko se to popisuje, to je jedna z těch věcí, kdy to musíte zažít, abyste to pochopili.
Chvíli se kochám, zablbnu se si se stativem (což odnese moje bota), ním si svačinu a musím se vydat zpět, už je pozdě odpoledne a ještě se chci zastavit u jezera.
Je půl 5, začíná se stmívat a já to mám 33 km do města Bonakoyevo, kde jsem si našla ubytování. Trošku jsem to podcenila a doufala, že maršrutka pojede hned, jak přijdu k silnici. Jenže ono nic. Má moje ségra pravdu a nebojím se ničeho? Jdu si sama po silnici v Kyrgyzstánu, začíná se stmívat a já jsem naprosto v klidu.
Netrvá to dlouho a zastavuje první auto. Váhavě jdu k okýnku, nejsem zas taková hrdinka, nestopovala jsem, jen se mi nechtělo stát a čekat na maršrutku, tak jsem šla pomalu směrem na nejbližší město. Došla bych tam nejspíš až ráno, tudíž mi Alex docela vytrhl trn z paty. Alex je mladý kluk z Biškeku, trasu Karakol Biškek jezdí každou sobotu, klidně by mě zavezl až do hlavního města. Ale já nemám kam spěchat a mám zajištěné ubytování. Nechám se vysadit u hlavní silnice, i když mi Alex nabízí odvoz až k hostelu. Poděkuju, rozloučíme se a já vyskakuji z auta. Začíná se stmívat a dost se ochladilo. Po menším bloudění najdu hostel Milana. Přivítá mě mladá slečna, zavede mě do pokojíčku.
Je vidět, že ubytování teprve zařizují, mám pro sebe pokoj, kde je postel a šílená zima. Koupelnu používám jejich a hned dostanu čaj a domácí marmeládu. Milana je milá slečna, je o rok mladší než já a bydlí tu teprve měsíc. Vdala se sem. Strávíme spolu asi hodinku, kdy si povídáme o životě u nás nebo v Kyrgyzstánu, o jejím manželství, ukazuje mi videa ze svatby. Na manželství moc nespěchala, manžela poznala, když tu byla pracovně. Ještě si nezvykla na „venkovský“ život. V Biškeku nikdy nepekla chleba, chodila do kaváren a tady je v úplně jiném světě. Vše se tu dělá domácí, žijí společně s rodiči a sestrou manžela, v práci dostává menší plat. Biškek se od zbytku země dost liší. Stoupla tu rozvodovost, ženy pracují a jsou samostatnější. Jdu brzy spát, jsem unavená a nemají tu internet, tak stejně nemám nic lepšího na práci. Není to vůbec špatný se na chvíli odpojit od online světa. V noci mi je taková zima, že spím s topením pod peřinou, ale ráno mě čeká krásný slunečný den a veliká domácí snídaně.
