Odpočinek ve Skardu
Jsme zpět u Raikot Bridge a opět máme teplotní šok. Nahoře byl krásný čistý vzduch, tady je vedro k padnutí. Naše cesty nyní míří do Skardu. Už je pozdní odpoledne, takže smlouváme cenu za auto, které nás tam doveze. Pán píše částky propiskou na ruku.
Nejdřív si napíše na hřbet ruky 20 000 rupií.
Já si napíšu do sešitu 15 000.
A on pak zase na ruku 10 000. Tomu moc nerozumím 
, ale jedeme za 16000.
, ale jedeme za 16000.Je to 200 kilometrů po fajnový silnici, ale jedeme to 4 hodiny a v autě bez klimatizace s lepíme ke koženým sedačkám. Ve Skardu bydlíme na hezkém místě se zahradou. Většina ubytování je tu podobná a všude jsou meruňkové stromy, ale meruňky se nikde nedají koupit. Budu se o to snažit několik následujících dní, ale nepodaří se mi to. Asi je to tím, že je mají všichni na zahradě a nikdo je nemá potřebu kupovat.
Je 17 hodin a zase jsme celý den nic nejedli. Začínám si na to zvykat. Máme to kousek do výborné restaurace, po mnoha dnech máme něco jiného než dhal a jako dezert mango shake. Taky jsme po 14 dnech na signálu a wifi. Má to své výhody i nevýhody. Ale bylo fajn být offline. Další den po snídani nás majitel hotelu zaveze do kanceláře PIA (Pakistan International Airlines), která má zakázáno létat v Evropě. Cena letenky je 27 000 rupií (2000 korun), jízdenka do Islamabádu je asi 10x levnější, ale cesta zabere víc než 24 hodin (záleží na stavu silnice). Za normálních okolností bych automaticky jela autobusem, ale chci ještě navštívit Lahore a Péšávar a už nám nezbývá tolik času.
Uděláme si tady z toho na pár dní dovolenou v pravém slova smyslu. Netrpíme hlady, ale pravidelně jíme (dvakrát denně). Testujeme místní mango shake (někdy i dvakrát denně), pravidelně se sprchujeme (někdy i dvakrát denně), prozkoumáváme nejbližší okolí a náš budget se po pobytu v horách dost zvyšuje. V horách jsme také měli štěstí na počasí, tady je zataženo a často prší. Ale nestěžujeme si, je tu moc příjemně. I když sprcha je většinou jen studená, v noci se ozývá svolávání do mešity (blíží se velký svátek), takže se nedá moc spát, internet a elektřina nevypadávají!
Když se vrátíme na ubytování, přestěhujeme se do jiného pokoje a přijde za námi Mazhar, něco jako místní manažer. Postarší pár Linda a Bryan, který je tu také ubytovaný, nás zve na společný výlet. Upper Kachura Lake je takový místní Disneyland. Je tu hodně místních turistů, jsou oblečeni mnohem méně konzervativně než v horách vozí se tu po jezeře, nebo “loví” nastrčené ryby v malém jezírku. Nijak nás to neosloví, ale je zajímavé to vidět. Fairy Meadow po tomto zážitku už vůbec nepovažuju za turistické místo. Ale když se někam dá dostat za 40 minut autem po nové silnici, jinak to snad ani dopadnout nemůže.
Další den je stále nejisté počasí, místo do hor se vydáváme k pevnosti Mendoq Khar. Tyčí se 150 m nad městem, turisté mají vstup za 200 rupií a leze se dovnitř okýnkem ve dveřích. Je odtud pěkný výhled a málo lidí. Pevnost leží na skále nad soutokem řek a sloužila jako vojenská pevnost a strategická vyhlídka. V Baltijštině znamená Kharphocho „Královna pevností“.
Odpoledne se vydáme k Buddha Rock na opačnou stranu města. Je to asi 3 km, jdeme s davem žen a dětí. Blíží se velký náboženský svátek a všude je spousta lidí. Potkáme tři malé milé holčičky, které se s námi dají do řeči anglicky a podají nám ruku. Nepřijde mi, že by to tu bylo nějak extra turistické, vzhledem k tomu, jak na nás všichni koukají. Ve městě zahraniční turisty nepotkáváme žádné. Na dvorcích jsou ale vidět expediční dodávky horolezeckých výprav. Skardu je totiž vstupní brána do místních hor.
Naše další kroky směřují k Sarfaranga Cold Desert, jedné z nejstudenějších písečných pouští na světě. Sarfaranga se nachází ve vysoké nadmořské výšce (kolem 2 300 m n. m.). V zimě zde teploty klesají hluboko pod bod mrazu (až −20 °C nebo níže). Má klasický pouštní charakter (písečné duny), ale v horském prostředí. Pořádají se tu různé události jako jeep rally nebo polo na písku. My se tu moc dlouho nezdražíme, protože nás opět vyžene déšť. Moc dlouho tu nezůstaneme, protože opět začne pršet. Ve městě potkáme Salema, neboli fire fightera, který nás zaveze k sand dunes na druhé straně města. Jsme tu úplně sami a běháme po písečných dunách s famózním výhledem na hory. A zase přijde bouřka. Cestou zpět se ztratíme, ale místní lidé pracující na políčkách nás navedou na správnou cestu. Do města se vracíme pěšky za tmy. Světla tu moc nesvítí, chodníky neexistují a proplétáme se mezi autama, motorkama a kráváma.
Stihneme ještě výlet k Satpara Lake, co není jezero, ale nádrž na vodu. Má krásnu barvu, ale místní do něj hází odpadky. Po břehu jsou všude.
Většina lidí se na nás usmívá, smělejší děti pokřikují Hi! Hello! Takhle to nevypadá na místě, kde jsou zvyklý na turisty, ale po ulici tu žádné nepotkáte. Nenosím tu šátek, ale nemám z toho žádný špatný pocit, nepřijde mi, že by to někoho pohoršovalo.
