#Lenous&Jarous

Zaplnit další stránky cestovatelského deníku✏️

< class="a13ree-written-headline" data-speed="16" data-loop="0"> Za co utrácí peníze lidi, kteří necestují?

Den I. Výstup k chatě Edelrauthűtte (2545m)⛰️a na Napfspitz (2888m) ⛰️

…aneb i ve výšce 2545 m je dost vedro. 🐐, 🐮, ☕ a nezvykle hezký ubytování 🤘.

Probouzíme se do mlhavého rána na parkovišti u Lago di Neves, nádrže u Mühlwaldertalu v Jižním Tyrolsku. Přijeli jsme ve 2 v noci a ustlali jsme si přímo u jezera na parkovišti. 

Cestou k chatě potkáme kozy a spoustu krav. Na místních loukách mají velkou pohodu, nebo se tak minimálně tváří. Spojení sluníčka na obloze a těžkého batohu na zádech je zážitek sám o sobě. K propocení trička by stačilo stát na místě, takže si umíte představit, jak to asi vypadá, když musíte na 7 km nastoupat 885 metrů. 

Horská chata Edelrauthűtte leží ve výšce 2545 m a i tady je pěkně teplo. Posadíme se na dřevěné lavičky a do minuty je u nás číšnice s nakrátko ostříhanými vlasy. Objednáme si radler, necháme sluníčko vysušit propocená trička a kocháme se výhledem. 

Že je chata nově zrekonstruovaná vidíme na každém kroku. Všude je čisto, v pokoji masivní dřevěné postele, krásná koupelna. Ubytujeme se, ale co dál? Do večeře ještě daleko, signál ani WiFi tu není… Vydáme se na Napfspitz (2888m) ⛰️. Na kříž vidíme od chaty, není to k němu ani 1,5 km, ale je o více než 300 m výš, takže pěkná stojka. Od chaty vypadá cesta děsivě, ale nakonec je to pěkná pešinka. Vyfotíme se u kříže a omrkneme trasy na další dny.

Po návratu se upravíme se do lidské podoby, čti dáme si sprchu a oblečeme čisté tričko. První den to ještě není problém. Teplá voda ze sprchy teče pouze na dušmince. Je to možná až zbytečný luxus. Loni jsme se myli v umyvadle studenou vodou, protože kvůli covidu měli zavřené sprchy a taky jsme to přežili. 

Večeře se podává od 7, ale vzhledem k tomu, že je plno, talíř s dýňovou polévkou přede mnou přistane až o půl 8. Už dvě hodiny umírám hlady, takže netrpělivě vyhlížím další chod ala pečené brambory a maso. Na výběr je vždy ze dvou variant a dezert je překvapení. Dnes “bohužel” dostaneme poctivé tiramisu. Část své porce věnuju Tondovi, ale i tak se sotva odvalím od stolu. Už u předkrmu se venku zatáhlo, teď se na obloze prohání blesky. Předpověď na zítra je všechno jen ne azuro. Máme tu hodně omezené informace, protože nad chatou jen pár z nás chytá slabý signál, abychom se mohli podívat na počasí. 

Je půl desátý. Měla bych jít spát, budík mi zvoní ve třičtvrtě na 6. Abychom v 6 byli na snídani, a včas vyrazili do hor. Není moc hezká předpověď a budeme spěchat zpátky. Ležím na patrové posteli, v kuchyni pod námi řinčí talíře a pozoruju obrys skal v okénku přede mnou. Mám to nejlepší místo na spaní, koukám přímo ven na hory. Loni jsem o ledovci netušila nic. Teď už je to jiné a trochu mě to děsí. Do toho mám strach z výšek. Balancování nad propastí, jeden špatný krok, chvíle nepozornosti, jedno zaškobrtnutí. Co se má stát, stane se? 

Den II. Déšť, koupačka a Le TonCa ⛰️😆

Prší prší jen se leje a změna plánů. Mrknout na ledovec do sedla Untere Weisszintscharte (2974m), koupačka v Lago Ponte di Ghiaccio, prvovýstup na vrchol Le TonCa 😆

Minulý rok jsme na horské chatě dostali ke snídani chleba s marmeládou, proto jsem sebou letos vzala zásobu tyčinek, abychom přes den neumřeli hlady. Při pohledu na snídani je mi jasný, že je ponesu zpátky. Všechny. Snídaně je nejdůležitější část dne. A tady to platí dvojnásob. Jogurt, musli, marmeláda. Pečivo, vajíčka a místní speciality speck, šunky, sýry… Jsem v ráji! Čeká nás dlouhý den, takže si dám od všeho něco 😁.

 

Nad ránem počasí vypadalo pěkně, ale u snídaně se opět zatáhlo a začalo pršet. Po chvíli dorazí i bouřka. V 9 se mraky na obloze roztrhají a my se vydáváme do horského sedla Untere Weisszintscharte (2974 m). Prohlédneme si ledovec, který nevypadá až zas tak dramaticky, jak tvrdily slečny na chatě, ale ubývá ho. Obloha se zase začíná zatahovat, tak se vydáme zpátky k chatě. 

 

Déšť se však nekoná a můžeme se vydat k Lago Ponte di Ghiaccio, kde se vykoupeme. Termální pramen vysoko v horách pod ledovcem nečekáme, ale voda je docela snesitelná. Alespoň pro mě. Kluci na to mají jiný názor. 

 

“No horký to není,” usoudí Jára, když stojí ve vodě po kotníky.

“Leníku, ty to zas natáčíš, viď?” osočí mě. 

“Jo,” přiznám se bez mučení.

“Víš, jaká bude zima venku?” ptá se Tonda zatímco padá do vody. “Aaaaa.”

“A-a-a-a je to s-t-u-u-u-denýýýý. Co čumíte krávy?” asi to není tak děsivý, když si Jára stíhá povídat s krávama okolo.

“Není to tak hrozný,” uvědomí si vzápětí. 

Jen co vyleze z vody, dokumentuje moje otužování.

“Leník plavčí, oooo,” komentuje Jára moje snažení.

“To je nuda,” zhodnotí to Tonda. 

“Nedělá žádnou show.”

“Ale plave nějak nakřivo.”

“Leníku, plaveš jako po mrtvici,” směje se Jára a Tonda se k němu ochotně přidá. 

“Cože?” nechápu.

“Levá noha ti jede jako po mrtvici,” další záchvat smíchu.

 

Když se vykoupeme a dostatečně zasmějeme mému plaveckému stylu, jdeme se ještě projít do sedla Valsschartl (2414 m), odkud je vidět salaš, ze které nám nejspíš nosí sýry ke snídani. Nad námi se tyčí vrchol, který na mapě nemá žádný název. Náš prvovýstup tak pojmenujeme jako Le TonCa. K chatě se vracíme delší a horší cestou. Ale o moc krásnější cestou. Jezero Ponte di Ghiaccio tak máme prohlédnuté ze všech stran. 

 

U večeře máme vždy na výběr ze dvou variant, po včerejšku je předpoklad, že to bude všechno dobrý, takže si dáváme s Járou jídlo na půl: těstovinová polévka s klobásou a špenátové knedlíky jako předkrm. Pečené brambory se šunkou a vajíčkem a maso na houbách. A na závěr výborná panna cotta s borůvkami. Část opět dostává Tonda. 

 

Aklimatizace na výšku asi proběhla v pořádku. I když hodinky s tím nesouhlasí. 

“Podle nočních tepů úplně v pohodě nejsem. To se vždycky srovná až za pár dní.”

“Já nejsem nemocnej, ja sem přežranej.” oddechne si Tonda.

“Já ne, mě je dnes dobře.” 

“Leník se výjimečně nepřežrala jak ten čuník?” naráží Jára na včerejší večer.

“Zítra nesmím udělat chybu, abych si mohl přidat!” rozhodne se Tonda. Vždy se nás po večeři ptají, jestli nechceme přidat. Ale je to taková nálož jídla, že to podle mě není nemožný.

 

Horské hřebeny nad námi tvoří přírodní hranici s Rakouskem a na chatě mluví všichni německy. Místy si tu vůbec nepřipadáte jako v Itálii. Nutno připomenout, že Itálii toto území patří “teprve” poslední století. Jižní Tyrolsko bylo Itálii přislíbeno mírovýmí smlouvami v roce 1919. 

Den III. 🇮🇹 Vzdálenost ani nastoupané metry nejsou určující faktor😅

Sedíme u stolu a čekáme na večeři. Je neděle večer, takže ubylo lidí a dá se tu alespoň dýchat. Kluci hrají karty a já si píšu deník. Na tuhle chvíli jsem se těšila skoro celý den. Na chvíli, kdy tu budeme všichni sedět u stolu. 

“Z dnešního dne mám nejmíň fotek,” prohlásím po večerní kontrole galerie v telefonu. 

“Protože ses bála. Já jich budu mít nejvíc, vsaď se!” trumfne mě Jára.

“Protože ses nudil.” 

I když děláme spoustu věcí společně, míru radosti máme oba úplně jinde😆. 

Pro dnešek platí jediné. Vzdálenost ani nastoupané metry nejsou určující faktor. Když jdete na výlet, často se vás lidé ptají kolik jste ušli kilometrů. V horách se k tomu přidávají výškové metry. Ale pro dnešní výlet není absolutně podstatné ani jedno z toho. 

Punta Bianca leží ve výšce 3371 m. Vede k ní strmá cestička a zatímco se škrábeme vzhůru, předbíhají nás lidé hodně nalehko vybavení. Jenže oni asi nemají touhy chodit přes ledovec, takže nepotřebují lana, mačky ani cepíny… I s větším nákladem na zádech postupujeme rychle a času, který nám na vrchol ukázaly mapy, se trošku vysmíváme. Teda jen do chvíle, než dorazíme k hřebeni. 

Dokud mám kolem sebe hodně prostoru a můžu si vybrat, po kterém kameni mohu jít, je to pořád zábava. Jenže čím výš stoupáme, tím se “cesta” zužuje. Tak moc až máte jeden jediný šutr, který musíte přelézt. Vpravo mnoha metrová díra, vlevo to samé. Nápadně to připomíná cestu ke kříži, kterou jsme loni absolvovali o kus vedle na ledovci Mandrone u Monte Adamella. Kluci jsou moc hodní, pomáhají mi, jak se dá.

“Takhle se to dělá, sáhnu ji na zadek a ještě mi poděkuje,” směje se Holešák 🤣. 

Snažím se nedívat se dolů, ale ne vždy se tomu dá ubránit. Mám strach a nemám z toho radost. Na Punta Biancu je to ještě asi 600 m. Tímhle tempem to půjdu další dvě hodiny. I když chůze už bych tomu pár set metrů neříkala. A pak mi po několikáté zůstane v ruce kámen, kterého jsem se držela. Rozhodnu se, že jít dál nemá smysl.

“Běžte tam sami já tady na vás počkám,” řeknu klukům. Chtěla bych tam dojít, ale uvědomuju si, že budu muset jít taky tou samou cestou zpátky. Strach mě brzdí, klepou se mi kolena a tím snáz udělám chybu. 

“Jestli už fakt nechceš jít dál, tak spolu sejdeme k ledovci,” řekne Jára.

“Mě to nevadí, klidně tu počkám,” oponuju, protože mě mrzí, že se bude kvůli mě vracet. Jeho to baví, nemá z toho strach jako já. 

“V horách se nikdo sám nenechává. Takových kopců ještě bude. Slezeme níž, dáme si svačinku a počkáme na kluky,” prohlásí pevně. 

Tonda s Holešákem nás dojdou za chvíli, ani oni na vrchol nedojdou. Ale umět uznat, že je lepší jít zpátky, je možná důležitější, než se po hlavě vrhat dál. Tady moc šancí na chyby nemáte. 

Po svačince mi rychle otrne a když se rozhodujeme, jestli půjdeme zpátky k chatě stejnou cestou, nebo oklikou přes ledovec, jsem mezi prvními, kdo hlasuje pro ledovec. Mělo by to přes něj být jen kousek a pak se dostaneme do sedla, ve kterém jsme byli včera. No problemo, ne? 🙂 

Nasadíme mačky, navážeme se a pomalu přecházíme ledovou plochu. Ledovce letos dostávají zabrat, ani Gran Pilastro není v nejlepší formě. Trhliny obcházíme obloukem. Přes ledovec je to asi 300 m. Přes morénu ledovce asi 1,8 km a jdeme to více než dvě hodiny. 

Moréna je kamenný val vzniklý ledovcovou činností, je tvořena z velkých balvanů až po malé jílové části. Moréna může být buď stále ledovcem transportována, či již uložena v určité oblasti, kudy či kam až ledovec zasahoval.

Sundáme si mačky, ale pořád to klouže. I velké kameny jsou nestabilní, suť namíchaná s ledem. Co je pod námi radši vědět nechci. Je to dlouhý, náročný a ne moc bezpečný. Na protějším svahu praská ledovec tak hlasitě, že to zní jak padající kamení. Nad námi jsou vysoké skály. Je to nekonečný a cíl v nedohlednu. Když se snažím zrychlit a přestanu se soustředit, kam šlapu, odjede mi suť pod pravou nohou, udělám otočku a už brousím helmou a brýlemi skálu. Odřené koleno nevnímám, ale ty odřený brýle bolí.  

Když se zvedám ze země všimnu si díry u kamene, tak hluboký, že není vidět na dno. 

Po nějaké době už i strach otupí. Prostě jdete dál. Jára s Tondou jdou napřed a vybírají vhodnější cestu. Tady značky nenajdete. Bohužel jsme neodhadli vzdálenost do sedla, kde jsme byli včera. Až po dvou hodinách konečně stojíme na zpevněné cestě, v duchu si oddechnu, ale nahlas radši neříkám nic. Cestou k chatě se mi třikrát podaří zakopnout o vlastní nohy, takže se nechci radovat předčasně. 

Do večeře je ještě času dost, takže se ještě projdeme k jezeru. Studený je to stejně jako včera. A mokrý taky. 

“Tímhle tempem nestihneme večeři,“ varuju Járu lezoucího do jezera.

“To nedám. To ale opravdu nedám. To není legrace. Musím počkat až vyleze sluníčko nebo tak něco,” odhodlává se Jára vlézt do vody.

“Žbluňk,” Tonda hodil kámen do vody.

“Zrovna jsem chtěl říct, že támhle nahoře jsme byli a teď jste mi tu hezkou chvilku zkazili!” vykřikne Jára hlasem nápadně připomínající soprán.

“Co jste říkala slečno? My jsme vám nerozuměli.”

“Teď už je to kritický.”

“Je pravda, že mám strach potopit hlavu, aby mě nekleplo,” soucítí s Járou Tonda ze břehu.

“Ty to furt natáčíš? Seš trapná! Já z toho pak mám deprese!” oboří se na mě Jára.

“Tak tam skoč,” poradím mu jak ukončit utrpení.

“Támhle nahoře jsme šli, vidíte to?” opět odvádí pozornost.

“Já tam nebudu skákat, to mě normálně regulérně jebne,“ usoudí. 

“To jsem měl strach taky,” přitakává Tonda.

“To je nejlepší odměna za dnešní výstup,” směju se na celý kolo. “Takhle jsem nebrečela ani já na skále.”

“Já tě příště budu natáčet, jo? Příště tě budu natáčet!” vyhrožuje mi.

“Už je mi fakt zima na nohy,” nedivím se, už stojí asi tři minuty po kolena v ledový vodě.

“Fuu-uff-neidentifikovatelné zvuky-z-z-z-z-zima. Veliká.” z vody se společně se žbluňkáním vody ozývají podivné zvuky.

“Epileptický záchvat?” obávám se. “Cože říkáš?” 

“P-p-ohoda jak s-s-viňa. Je to vař-vařící. Aaaa.”

“Dobrý to bylo,” zhodnotí večerní hygienu.

Hodinu před večeří sedíme u stolu, hrajeme karty, dopisuju deník a pozorujeme lidi trousící se ke stolům. Je neděle večer, tak jich tu je o trošku míň, než předchozí večery. Za odměnu za dnešní utrpení jsem si dala capuccino. 

“Dneska tady budou důchodci, protože ty maj čas v pondělí.” 

“To je lepší varianta, ty v noci tak nekřičí,” doufá Tonda 

Podle moji fotogalerie se dá přesně poznat, kdy mi to nedělalo radost. Fotogalerie končí pod výstupem na hřeben, s malou vsuvkou z vrchu ledovce pak pokračuje v sedle po opuštění moreny ledovce 😅. 

Poslední týdny toho bylo tolik, že jsem si říkala, že by bylo fajn, být třeba jeden víkend jen tak doma. Teď je neděle a já ležím v posteli. Vím, že se mi nebude chtít domů. Ale zase mám plný deník zážitků. Hlavně z dnešního dne. Bylo to intenzivní, na jednu stranu jsem na ten vrchol chtěla dojít, na druhou mi bylo jasný, že by to bylo na celý den a psychicky tak náročný, že by to ani hezky nebylo. Mám ráda hory, ale tyhle skalnatý hřebeny, kde je jen jedna cesta a jedná šance, do toho nějak nezapadaji.

Den VI. 🇮🇹 Bylo to opět boží!!!

Čtyři dny jsou krátká doba? Naše nohy nesouhlasí. Dnes nás čeká cesta zpátky k  Lago di Neves. Jdeme oklikou k Rifugio Giovanni Porro. Naťapkáme 17 kilometrů a sestoupáme přes 1000 metrů. Vysoko v horách to místy vypadá jako měsíční krajina. Jen skála, kameny, suť a led. Když slezete níž, je všechno krásně zelené a vykukují na vás svišti. Jak to tu bude vypadat, až ledovce roztají úplně? 

Letos už je to třetí výlet do Itálie. Na moje narozeniny jsme byli v Dolomitech, v zimě o údolí vedle ve Val Aurině na skialpech. Ale jak už jsem psala tolikrát: Na tom vůbec nezáleží. Nic to neznamená. Ikdyž jsem v nějaké zemi strávila několik týdnů, netroufám si říct, že jsem ji skutečně poznala.

Kdy můžete říct, že jste nějakou zemi skutečně poznali? Když ✅ památky 🏛️v hlavním městě? Když navštívíte doporučené restaurace🍴? Když vylezte na nejvyšší horu 🗻? Nebo když se vám zapíše hluboko do ♥? A nezáleží na tom, kolikrát jste ji navštívili, ale co jste v ní zažili.

Můžete vidět celý svět a přitom nevidět nic. Záleží na tom, jak se díváte a co vidět chcete ✨. 

Lenouš&Jarouš

(+Holešák&Tonda)

2022/27/07

Napsat komentář