Ještě pořád mě to baví?
Kuba mi včera poslal tuhle fotku, vznikla den před mým odjezdem. Strašně to utíká…
Vlasy mám trošku delší a o pár odstínů blonďaťejší, ruštinu lepší a angličtinu horší, žabky stále vypálený. Chtěla jsem letos dát zimu bez kožichu, ale v Kyrgyzstánu se tomu asi nevyhnu. Teda pokud nezůstanu v Uzbekistánu, je to tu boží. Nikdo mi tu nehádá víc než 25 a každý se zajímá jen o to, kde mám manžela a děti. Každý den mi ho tu chce najít v průměru tak deset lidí, od babušek na bazaru až po náhodné kolemjdoucí. Jen s tím batohem i po 115 dnech stále bojuju a neumím ho pořádně zabalit 😁.
Fakt UŽ 115 dní? Někdy se budím s pocitem, jestli se mi to nezdá. Třeba když mě vzbudí osel u taxikáře, který mě ubytujte u sebe doma. Někdy se nebudím vůbec, protože místo spánku čekám do rána na nádraží. Ale ani po téměř 4 měsících jsem ještě ani jednou nelitovala ❤️.
A kolik JEŠTĚ dní? Pořád čekám, kdy mě to přestane bavit. Cestovat sama, jenže já nejsem sama nikdy. I když bych si to občas přála 😁.
Každý den si víc a víc uvědomuju, jak je Чехословакия boží země, jak na mě doma čeká úžasná rodina a kamarádi, ale ještě si chci trošku užít té svobody a volnosti. Trochu povídání o ničem s prodavačkou v obchodě nebo s řidičem maršutky. Trochu pozornosti, kterou tu budí moje modrý oči, který v ČR nikoho nezajímají, protože je tam má kde kdo 😁. Potkat ještě pár fajn lidí a vidět pár východů slunce na lodi a západů slunce někde hluboko v horách. Třeba uprostřed Vietnamu? Dojedu tam konečně? Po všech těch letech, co jsem o něm snila? A co můj největší sen Írán? Nebo Transsibiřská magistrála?
.
Ach jo, ještě prostě nemůžu domů, ani kdybych chtěla 😁 #jenzejanechci
