Nemůžu jít ani nakoupit, Buchara, noční procházka
Další zastávkou na mé cestě po Uzbekistánu se stala Buchara. Krásné město plné památek, kde jsem zůstala téměř týden. Na prohlídku Buchary stačí pár dní, jenže když vám někdo dělá ke snídani každý den palačinky, tak si dvakrát rozmyslíte, jestli nezůstanete ještě o den (dva, tři, čtyři😀) déle.
Ubytování v Uzbekistánu se mi vymstí. Vím to. Na lepší se totiž vždycky zvyká snáz, mě tady to zvykání zabralo asi pět minut. Když jsem přišla v Chivě do prvního hostelu a tam na mě čekala čistá postel, dva ručníky a teplá sprcha. A pak jsem šla další den na snídani a bylo hotovo.
V Buchaře jsem dostala tak trošku soukromý pokojíček, sice byl oddělený jen závěsem, ale i to se počítá. Zkrátka se mi tu líbilo, tak proč si tu na chvíli neudělat základnu?
Jestli si myslíte, že člověk, který nepracuje, má spoustu času, tak se šeredně pletete. Jen u blbé snídaně strávím třeba hodinu nebo dvě, protože si ke mně vždycky někdo přisedne, někoho zajímá odkud jsem, jestli mám manžela, proč cestuju sama, kde jsem byla… A pořád dokola. A to není všechno, nemůžu jít třeba ani nakoupit, aby se to nezvrtlo.
Vešla jsem do malého obchodu, pozdravila Salam alejkum a vybírala si ovoce, nevšímajíc si, že mě sleduje prodavačka i paní, která také nakupovala.
„Odkuda?“ Zaslechnu za sebou.
„Czechia.“
„Jsi tu na dovolené?
„Ano.“
„Sama?“
„Ano“
„A to se nebojíš.“
„Ne.“
„Žijí tu zlí lidé“
„Fakt? Jsem tu týden, a ještě jsem nikoho zlého nepotkala.“
„Dnes potkáš.“
„Jo? A koho? Vás?“
Smích.
Abych to zkrátila, došlo k výměně kontaktů na whatsapp, instagram a ještě jsem dostala nawat jako dárek. Nawat je takový zkaramelizovaný cukr, který se přidává do čaje a prý má léčebné účinky.
Neválela jsem se jen v hostelu, navštívila jsem místní bazar, zajela si autobusem k Chor Bakr. Mladý řidič autobusu se mě pořád ptal, jak se žije v Česku a jestli je možné tam pracovat, prý by chtěl do Evorpy vydělat si tam víc peněz. Další den jsem zase jela k Bakha ad-Din Nakshaband. No, jela.. spíš šla, nemohla jsem najít zastávku autobusu, protože mě každý posílal jinam a více než polovinu třináctikilometrové trasy jsem šla pěšky.
Jednou večer za mnou přišel majitel a přinesl mi na ochutnání domácí víno a pak mi nabídl, že mě provede večerním městem. Možná to byl důvod, proč na mě byla jeho žena další dny tak nepříjemná 😀. Ale bylo to hrozně fajn, procházeli jsme se asi dvě hodiny, během níž jsem se dozvěděla spoustu věcí o městě i o Uzbekistánu a životě v něm. Bek je z 10 dětí, jeho otec už zemřel, byl totiž o 21 let starší než jeho maminka, u které se každou neděli celá rodina schází. Všichni mají své rodiny, u matky zůstává vždy nejmladší syn. Mrzí ho, že neumí víc jazyků, ale jeho děti jich ovládají několik. Dříve hodně cestoval, nejvíce se mu líbilo v Rize a zima v Rusku. Tady je zima o ničem, jen spousta písku. Ukazuje mi místní ženské a pánské lázně, nebo mešity a medresy (školy). Na sto chlapeckých připadá asi jedna nebo dvě dívčí. Pak se zastavíme u starých dveří, kde mi vysvětluje, k čemu slouží rozdílná „klepátka“. Nevím jak to správně nazvat 😀. Ale když přišla na návštěvu žena, použila „zvonek“ ve tvaru kruhu, když muž, tak podélný „zvonek“. Oba vydávají různý zvuk a tak v domě poznali, kdo přišel a hlavně kdo má jít otevřít. Hostel se nachází v staré části města, v bývalé židovské čtvrti. Bek je rád, že se země otevírá turismu, mohou tak rozšiřovat svůj hostel. Na závěr mi ještě doporučil zajít si na ranní zelený bazar, který je nedaleko hostelu.
Jeden večer zaslechnu češtinu, je mi blbé mlčet, když rozumím. Tak se dám do řeči s Hankou. Hanka žije s rodinou v Uzbekistánu už druhý rok. Její manžel je lékař, bydlí v Taškentu, ale když mají děti prázdniny, cestují kde se dá. Předtím žili třeba ve Vietnamu, ale dům mají v Maroku. Kam moc ráda přijedu Hani 😀. Ráda se tam vrátím, moje první návštěva byla příliš krátká. Celkově tu potkávám dost zajímavých lidí. Je tu hodně německých rodin, které se rozhodli cestovat delší dobu a děti učí na cestě.
Buchara v noci je úžasná, ale už je dost chladno. Jedno ráno se překonám a přivstanu si na zelený bazar. Ten mě sice trošku zklame, je nově otevřený a relativně malý. Ale procházka ranním městem je úžasná, žádný turisti. Dokonce odmítnu snídani zdarma, protože se těším se na pravidelnou dávku palačinek v hostelu, tu těžko něco překoná. Majitelka se sice trošku tváří, že by mi je nejradši něčím otrávila, ale sakra copak já za to můžu? Já si tu noční procházku nevymyslela.
