do vlaku bez jídla. Problém? V turecku ano, v Uzbekistnu Нет!
Čeká mě 12 hodin ve vlaku do Buchary. Poloviční 2v1. Co znamená poloviční dva v jednom? To, že přijedeme ve dvě v noci a já počkám do rána na nádraží. V Kungradu se marně pokouším koupit si jídlo. To si na nádraží očividně nekoupím, bude mi muset stačit to, co jsem si koupila včera k večeři.
Vracím se do vlaku, tam už sedí Jáša, Zuma a Džamsut. Jakmile praskne, že mluvím rusky, mám zas o zábavu postaráno. Já nevím, že se ještě divím. Kolem mého místa se utvoří hlouček lidí, ve vagónu 9 jsem jediná cizinka a asi i jediná žena. Otázky se opakují. „Odkuda? Zamužem?“ automaticky už odpovídám, že jsem vdaná. Prý škoda, že by mi tu muže našli. Říkám, že se tu o to snaží každý den. Jenže s tím se nespokojí. Nejvíc je zajímá, proč necestujeme spolu. A proč ještě nemám děti.
Když vyřešíme můj osobní život je čas na otázky týkající se bezpečnosti.
„Nebojíš se sama?“
„Ne. Měla bych?“
„Nebojíš se sama?“
„Ne. Měla bych?“
„Ne, my jsme dobrý národ.“
Nemůžu než souhlasit, po týdnu v Uzbekistánu jsem neměla s lidmi žádný problém, v Chivě jsem párkrát chodila i v noci a nebála jsem se.
Jáša po mě hodí jablko, ještě si chvíli povídáme a pak se přetočím na bok a pozoruji neměnící se krajinu na kterou dopadají poslední paprsky dnešního sluníčka a pomalu usínám.
„Leňula, pojď jíst.“
„Nemám hlad, měla jsem jablko, děkuji.“
„Držíš si figuru? Naše ženy jsou tlusté, pojď se najíst!“
Dostanu oříšky, čaj a samsu. Peníze si ode mě nikdo nevezme. Chtějí jen slyšet, jak se žije v Česku. Jaká je výplata, co se u nás vyrábí, jaké tam je počasí. Oni pracují 15 dní a pak mají 15 dní volno, jejich ženy nepracují, starají se o rodinu. Jáša má 5 dětí, nejstarší je o dva roky mladší než já a už je ženatý. Zuma má děti tři a Džamsut ještě není ženat. Povídáme si asi hodinu, pak se omluvím, že se chci vyspat a na pár hodin ještě usínám.
O půl 1 nás budí průvodčí, za chvíli budeme v Buchaře, stihnu si vyčistit zuby, dostanu čaj a pomalu přijíždíme do stanice, je půl druhé v noci. Pánové se mě naposledy ptají, jestli nepojedu s nimi, zamáváme si a já mířím na nádraží. Do mého hostelu pro dnešní noc.
