změna plánu, visa funguje, milionář na zkoušku, cesta k aralskému moři za všechny prachy
Kdybych pro jednou dřív myslela, než konala, možná bych nemusela lítat tam a zpátky a ušetřila bych spoustu peněz. Na poslední chvíli se rozhodnu, že nepojedu s klukama do Buchary, ale ještě chci vidět Aralské jezero. Bohužel mě to nenapadlo v době, kdy jsem jela kolem cestou do Chivy.
Nejdřív ale musím vyřešit peníze. Večer mi bankomat nevzal ani Visu, jdu ještě do poslední banky ve městě, je sobota a ani nevím, jestli je otevřeno. Kupodivu je a nemožné se stává skutečností. V Národní bance mi bankomat vydává 2 miliony, bohužel ne korun nebo dolarů, ale sum (asi 5000 Kč). Místo toho, aby mi peněz po čtyřech měsících ubylo, jsem milionář!
Do Urgenče jedu s Timurem, který mě do Chivy přivezl. Už z dálky na mě mává a ptá se, jestli jsem našla hostel. V Urgenči mě posílá na maršutku do Beruniy, do Nukusu jezdí pouze v 9 ráno. V maršrutce mi visí na rtech celý autobus, ale tváří se nechápavě. Nevím, jestli mi rozumí. Tak zopakuji Čechija. Nic? Čechoslovákia. Na pár obličejích poznám, že už ví.
Celou cestu si povídám s Shabriz. Žije v Rusku, ale staví si tu dům. Je sama se dvěma dětmi, muž před 6 lety umřel, ve 34 letech. Staršímu synovi byl rok a s druhým byla v pátém měsíci. Zaplatila za mě 7 korun za maršrutku a její kamarád mě zavezl na stanoviště taxíků, kde mi domluvil lepší cenu. Ale hodinu čekáme než se auto naplní, aspoň si stihnu koupit samsu. Je dobrá, lepší než první, co jsme tu jedla. V Nukusu mě taxikáři nenahánějí, není tu nikdo. To jsem to dopracovala, hledám si taxikáře. Najdu ho za chvíli, ale nejede přímo do Muynaku, jen do Kungradu. Cestou míjíme vážnou dopravní nehodu a mě dojde, že tu to cestování beru trošku lehkovážně, jenže tady se nedá ani připoutat. Začíná se stmívat a my přijíždíme do Kungradu
Je 8 večer, tma jak v pytli a já stojím před taxíkem. Řidič mi říká, že za 80 tisíc (200 Kč) můžeme jet hned. Nechci. Dnes už jsem utratila tolik peněz, že mi je z toho špatně. Za chvíli přijde mladší žena, která má v puse tolik zlata, že být někde jinde než v zapadlým městečku v Uzbekistánu, bála bych se, že jí to bude chtít z pusy někdo vymlátit.
„Pojedeme, ona dá 40“.
„Nechci, 40 je moc.“
„Lena, je večer, co budeš dělat, když už nikdo nepřijde?“
To bych taky ráda věděla. Jsem naštvaná, že jsem sem jela. Zejména kvůli tomu, když jsem přes tohle město jela vlakem minulý týden. Ale na druhou stranu vím, že kdybych sem nejela, budu nad tím pořád přemýšlet a litovat toho.
Chvíli to vypadá, že vedle mě pojede vzadu okno, nemám s tím problém, jen když nebudu platit tolik peněz. Ale i z toho sejde. Nakonec jedeme s tím, že třeba někoho nabereme cestou. Skřípu zubama, hledat si tu v noci ubytování by mě asi líp nevyšlo. Ještě zajedeme na nádraží a já si tam koupím jízdenku na vlak na zítra. Vlak jede už ve 2, to budu mít tak tak.
Jedeme dlouho, je tma, já se snažím nemyslet na to, kolik mě dnešek stál a navíc úplně zbytečně. Začalo to už platbou za ubytování, které mě stálo o dva dolary za noc víc, než mělo. Majitelka mi ještě říká, že udělali opravu, chtěli abych se měla dobře, pokoj, ve kterém jsem dvě noci spala je normálně o pět dolarů dražší. K čemu mi to je, když mi tam nastěhovali Leonida, který tak chrápal, že jsem se ani jednu noc nevyspala. Tyhle dohady mě zdržely o hodinu a já teď po tmě sedím v taxíku za který budu platit jednou tolik, než bych platila ve dne.
Přijíždíme do Muynaku a já jsem překvapená, hlavní silnice protínající město je hodně daleko od mých představ od městečka na konci světa. Svítí tu dokonce pouliční světla.
„Vše je nové, staví se tu díky organizaci.“ objasňuje mi Uliš. „Tady je obchod, tady se staví nová mešita, hned vedle staré, a park, vidíš?“
Vidim. Teda spíš zírám.
„To postavili za rok. Když jsou peníze, jde všechno.“
„Lena, “ houkne na mě Uliš od volantu a vytrhne mě z polospánku, „tvoja gostelnica, skolka tam platiš?“
Co já vím, když se něco s***, tak všechno. Tudíž počítám tak 20 dolarů. „Nevím, asi 5 dolarů,“ odpovím.
„Eto dorogo, bez zavtraka, da?“
„Da“
„Můžeš jít ke mě domů, Za 50 000 (120 Kč). Doma moja žena Ljuba i děti. Nejstarší je Timur, je mu 25 let. Malik chodí do jedenácté třídy a Sabrina do deváté. Už u mě spali Francouzi, Slováci. To pro tebe bude lepší.“
To je slušná cena, je deset večer, venku už je tma a zima.
„Charašo“ , nemám sílu odporovat, jen ať už dnešek skončí, „a vaša žena doma, da?“
„Da.“
Odbočíme z hlavní silnice, žádný asfalt, žádné pouliční osvětlení. Po pár odbočkách zastavujeme před jedním z několika domů, všechny vypadají stejně. Aspoň jejich střechy, víc vidět není. Jednak je tma a jednak je kolem všech domů vysoký plechový plot. A všude písek. Nic divného, Muynak byl kdysi na břehu moře.
Vcházíme do domu, ve velké místnosti sedí starší žena v županu a mladá dívka, asi dcera. Sabrina po mě zvědavě pokukuje, ale nic neříká. Stydí se. Koukají na televizi a starší paní se ani nesnaží skrývat nadšení z mé přítomnosti. Vypadá unaveně. Ale jsme v Uzbekistánu, nahlas neřekne ani slovo. Když ji manžel pošle postavit vodu na čaj a připravit večeři, beze slova se zvedá a jde to udělat. Stejně tak mi beze slova dojde ukázat venkovní záchod a povleče postel. Je mi to blbé, chci ji alespoň pomoc, ale spíš se pletu.
Nemám hlad, ale moje protesty mi jsou k ničemu a je to neslušné. Dostanu čaj, polívku a chleba se sýrem. Musím se krotit, abych čaje nevypila moc. Moc se mi nechce absolvovat noční procházky na záchod. Pousměju se nad tím, jak jsem nadávala, že máme velký dům a mám to doma daleko na záchod.
Uliš pyšně pohladí dceru po vlasech. „Sabrině bude třicátého patnáct let. A mě bude padesát. Ve středu bude velká oslava, přijede 200 lidí.“
„200 lidí?“
„Škoda, že máš biljet na vlak, mohla bys zůstat. Bude plov. 50 kilo rýže, 25 kilo masa a 25 kilo mrkve. Klobâsy, samsa. A 100 butilek vodky! Škoda, že ses vdaná, mohla by sis vzít Timura.“
Timur o mě moc zájem nejeví, když si sedne ke stolu, ani mi neodpoví na pozdrav a více méně mě celou dobu ignoruje.
V televizi běží film s Janem Reno a já už jsem unavená. Vyčistím si zuby a jdu spát. Sprchu prý mají, v zimě se tam dá i zatopit. Ale dnes to zvládnu bez ní. Spíš ze zvyku než z nutnosti kliknu na ikonku Wi-Fi. Nic. A jsem ráda. Prozvoním ségru na znamení toho, že jsem naživu, obleču si teplé ponožky a okamžitě usínám.
Na ráno jsem měla budík, ale nebyl potřeba. Vzbudil mě osel. Teda aspoň myslím, že to byl osel. V obýváku se topí, v televizi tentokrát běží Indiana Jones a na sporáku se ohřívá voda na čaj. U snídaně se sejde celá rodina. Máme zelený a černý čaj s mlékem, chleba s máslem, který si můžu potřít směsí z lilku nebo zahuštěným sladkým mlékem. Lilky jsou domácí. Hlína se sem musí dovážet z Kungradu, tady byl dřív ostrov, je tu jen písek. Probereme všechno možné, ale moc se nechytám, rodina spolu mluví Uzbecky. Uliš dělá taxikáře teprve dva měsíce, na černo. Dřív pracoval v Moskvě.
Chtěla jsem si projít hřbitov lodi a odjet marsutkou zpět do Kungradu, odkud mám lístek na vlak. Jenže už je dost hodin, cesta taxíkem zabrala skoro dvě hodiny a Uliš tak nějak počítá, že pojedu s ním. Jen se ještě ujišťuju, že pojedeme ve čtyřech. Už žádných 40 tisíc! Nemám se bát, cestou k břehům jezera, ještě zavezeme Timura do práce. Je neděle, ale v továrně na sůl se pracuje každý den. Timur je dnes asi lépe naladěn, dokonce mi odnese batoh do auta. Chudák se trošku prohne, I když se snaží nedat to na sobě znát. V autě se I trošku zsjima o to, najak dlouho jsem přijela. Uliš me vysadi s tím, že jde pracovat a že se sejdeme za dvě hodiny u muzea dva kilometry odsud. Jelikož mi před pěti minutami říkal, že je tu muzeí asi 10, tak jsem zvědavá, jak se najdeme. Ještě mi ukazuje novou školku, dům mládeže a závod na zpracování bavlny.
Až když stojím na břehu toho, co bývalo kdysi čtvrtým největším jezerem na světě. Naplno si uvědomuji o jak obrovskou katastrofu se jedná. Už chápu, chápu proč je to označováno jako jedna z největších přírodních katastrof po Černobylu. Vzniká tu muzeum a na fotkách je jasné vidět úbytek vody. Dnes je more asi 200 km odsud. Procházím se po dně a mám boty plné písku, kolem některých vraku lodi už je chodník.
Když procházím staveniště říkám si jaká je to škoda. Ale je to trošku sobecké. Proč by tu ti lidé měli žít jak před padesáti lety? Abych sem mohla já a další turisti přijet a koukat se na to, jak se jim těžce žije? Vždyť oni taky chtějí žít v hezkém prostředí.
Je to k neuvěření ale s Ulišem se skutečně potkáme ve smluveny čas u muzea. K neuvěření je i to, že v autě nikdo není. Co teď? Na nádraží nabereme pouze jednoho člověka a po cestě nikoho. Nic neříkám, ale tohle platit nebudu. V peněžence mám asi 120 tisíc (300 Kč). Připravují si argumenty, jakože včera by jel do Muynaku tak jako tak. Uliš mě vysazuje před nádražím. Beru si batoh a koukáme na sebe.
„Kolik?“ ptám se a bojím se, co řekne.
„No za noc 50, 20 za včera a 20 za dnešek. 100 tisíc.“
Aha.. 😅 Nahlas však řeknu: „100? Je to 90.“
„Da, ale včera jsem tě vezl pro jízdenku, dnes k jezeru.
Ok.
„Měj se hezky Lena, až příště přijedeš, koupím auto a vezmu tě až k jezeru. A vem sebou tři lidi. Budeš to mít levnější.“
Ne asi, díky za radu.
Ještě si zamáváme a já jdu na nádraží. Čeká mě 12 hodin ve vlaku do Buchary.
