Beauty day, kadeřnice, nákupy, fitko, nesnáším autobusy
Dlouhý vlasy jsou fajn, ale když už je nemůžete ani učesat, je čas zajít si do salónu. Salón je asi přehnaný výraz, protože v kadeřnictví netekla voda a kadeřnice mě ostříhala nakřivo. Na vlasy si docela potrpím, ale na první pohled to tam nevypadalo špatně. Kadeřnice mi během stříhání pořád opakovala, jak mám krásný vlasy a tak se rozhodla, že mi je spálí žehličkou z minulého století. Za 36 korun, neber to 😄. Po zbytek dne jsem pak měla pocit, že kolem mě něco hoří, jak mi smrděla hlava spáleninou.
Cesta do Samarkandu autobusem byla taky za všechny prachy. Nemám fotku, ale nezapomenu na ní. Za prvé jsme vyjeli místo v 5 o půl 7, za druhé jsme v polovině cesty měli povinnou přestávku. Ale uvnitř jsem sedět nemohla, takže jsem 28 minut (přesně, jak jde o zimu, mám vždycky jasno) klepala kosu venku. Nechápu to, když jsem přijela do Buchary, bylo 25 stupňů, teď je podle mě tak mínus 25. Nic strašného, když máte kabát, jako většina lidí kolem mě. Nic moc, když máte jen dvě mikiny. Co to je sakra za výmysly, že musí všichni vystoupit a jít na odpočívadle na večeři? Moje večeře je tahle cesta. V 21:00 jsme měli být v Samarkandu. Je 21:21 a ještě je to 90 km. Ach jo, to je zas cesta.
„Děvuška pojechali“ vysvobodí mě z rozjímání někdo z našeho autobusu. Jdu pomalu k silnici a mám jedinou kliku, že si mě tu každý pamatuje. Já si totiž nepamatuju nikoho. Přibylo tu autobusů a já nevím, podle čeho se orientovat. Všechny vypadají stejně. Nakonec si pro mě dojde můj spolusedící. Jako to fakt nechcete, aby vám v Uzbekistánu ujel autobus s krosnou a vy zůstali jen s kabelkou v noci někde na odpočívadle. Díky Muroku!
A taky nechcete přijet do Samarkandu v 11 večer. Do hostelu to mám asi 5 km, být to ve dne jedu autobusem nebo jdu pěšky. Být to v létě, taky to jdu pěšky, vůbec se tu nebojím. Jenže je 11 večer, tma, a hlavně zima. Je mi tak strašná zima, že ani nemám sílu hádat se s taxikářema. Ale nedám se tak snadno. Z původních 40 tisíc (určitě nebudu platit za taxík do centra stovku, když jsem za cestu sem dala 110 Kč) jsem sehnala taxikáře, co mě zavezl před hostel za 10 tisíc (25 Kč). Bohužel nevím, že mému utrpění ještě není konec.
Do hostelu se dostanu, ubytuju se ve velkém pokoji. Je v něm zima, ale dlouhá horká sprcha pomůže. Ale nevydrží mi to dlouho, beru si ještě tři deky z vedlejších postelí a ve 4:11 to vzdávám úplně. Po dlouhé době rozbaluju spacák. A konečně usínám.
Konečně došlo i na mě, tak dlouho jsem domů posílala fotky z krásného podzimu v Uzbekistánu, až se karta obrátila a tady je větší zima než u nás. Sice svítí sluníčko, ale moc nad nulou tu není. Ráno u snídaně se se mnou dá do řeči majitel. Přestěhuje mě do teplejšího pokoje (asi vycítí, že jinak bych tu nezůstala už ani minutu) a ještě mi nabídne, že mě odveze na bazar, kde si můžu koupit bundu. Je to od něj milé, ještě mi klade na srdce, že musím smlouvat.
Vybráno jsem měla poměrně rychle, kupodivu, ale chtěla jsem obyčejnou zimní bundu, za ucházející cenu (ucházející za něco, co za pár týdnů vyhodíte, protože to už nebudete potřebovat). Podařilo se mi usmlouvat cenu na necelé tři stovky, takže nebýt mi taková zima, budu i spokojená. Než si koupím bundu, stihnu ještě slušně promrznout. Takovým stylem, že když za tu bundu platím, musí si prodavačka peníze vyndat z mé peněženky sama. Větší problém nakonec představoval nákup rukavic, nikde je neměli, prý na ně ještě není zima. Ne? Vždyť mrzne a místní nosí zimní bundy od +20 stupňů.
V Samarkandu můžete dělat spoustu věcí. Tak proč nejít do fitka, že? K mému velkému překvapení ho náhodou najdu cestou do hostelu. Minutku po tom, co si kamarádce postěžuju, že mi chybí jóga. Stejně jako v Ázerbájdžánu je rozdělené na mužskou a ženskou část. To, že se mi to v kombinaci s včerejším vymrznutím vymstí, se dozvím ještě tentýž večer. Naštěstí mám super hostel, kromě boží snídaně, a teplé sprchy se o mě hezky stará i majtel. Donese mi kapky do nosu a nějaké léky.