LOUČENÍ
Vždycky, když odjíždím z nějaké země, je mi smutno. Většinou z několika důvodů. Všude se mi líbí a dokážu si tam najít něco hezkého a nevím, jestli se tam ještě vrátím. Kromě Gruzie, tam se s největší pravděpodobností vrátím. Kromě Kambodži, kam už se s největší pravděpodobností nevrátím nikdy. Nikdy neříkej nikdy, ale jedou stačilo 😀. Ale i když jsme většinu času strávily v autobusu, často trpěly hladem a nedostatkem čokolády, stálo to za to. Velký podíl na tom měl fakt, že jsme tu byly spolu.
Přesně si pamatuju, co jsem dělala před rokem. Byly jsme spolu na Srí Lance. Přejedly jsme se kokosových palačinek, zajely si na skútru na naší oblíbenou pláž, pak se otráveně procházely po trhu, kde jsme si nic nekoupily. Jedna protivnější než druhá 😅. Večer jsme si koupily drahý pivo, málem nás zabila rachejtle a přes pláž jsme se vydaly do hostelu. Verča tam ten večer málem umřela podruhé, byla totiž plná krabů 😁. Letos budu na Silvestra ve své vysněné zemi a Verča bude o půlnoci nastupovat do letadla v Tchaj-pej.
Nemá ani cenu zkoušet říct si ahoj bez slziček. Dnešní vajíčka budou extra slaný, brečím jen co si sedneme do kavárny a mě dojde, že je to zas na dlouhou dobu naposled. Zároveň vím, že i když se teď několik měsíců neuvidíme, nic se mezi námi nezmění. Nemusíme spolu být v kontaktu každý den, ale stejně vím, že jsme tu pro sebe. Ve dne v noci.
Ach jo, už teď mi chybí.
Kde mám kapesník?
