Akbota, 2GIS, hory, dva životní příběhy
Almaty (místní někdy říkají Almata) je velkoměsto se vším všudy. Mrakodrapy, obchodní centra, drahá auta a restaurace. Ale není všechno zlato, co se třpytí, hlavně život místních lidí. V Almaty jsem strávila několik dní, během kterých jsem se setkala se dvěma naprosto odlišnými příběhy. Čím víc jedu na východ, nemůžu si nevšimnout větších a větších sociálních rozdílů. A víc a víc si uvědomuji, jak se máme v Čechách dobře. I u nás jsou bohatší a chudší lidé, ale myslím si, že se máme všichni tak nějak stejně. Stejně dobře. Máme kde bydlet, co jíst, dokážeme si našetřit na dovolenou, nebo si spoříme na důchod. Tady prodávají babičky doma vypěstovanou zeleninu na bazaru v parném létě i v mrazivých zimách. A že ve střední Asii umí být pořádná zima! Nechci nikoho moralizovat a netvrdím, že je u nás všechno růžové, ale myslím na to tady skoro každý den. Kazachstán je poměrně bohatý a vyspělý stát a opakem babiček na bazaru jsou lidi, kteří nakupují oblečení světových značek a jezdí v nablýskaných autech. Jedním takovým jsem včera jela i já. Jak se to stalo? No zas úplnou náhodou, jako vždycky.
Díky black Friday mám fajn hostel, kde mám soukromý pokoj. Nějakým nedorozuměním jsem nedostala pokoj jako takový, ale mám pro sebe pokoj hostelového typu, jen jsem v něm sama. Každý den tedy mohu spát v jiné posteli. Na jiné benefity jsem zatím nepřišla. Bydlím trošku stranou a do centra se vydám podél řeky, mrzne, ale z vody leze nějaký pán. Otužování mě fascinuje, jednu dobu jsem to zkoušela doma ve sprše, ale tohle už je vyšší level 😄. Potkávám spoustu lidí na procházce se psem, je pěkné odpoledne, takovou zimu mám nejradši. Sníh, mráz a sluníčko.
Večer si chystám snídani a dám se do řeči s Guljou. Zrovna vaří manty s masem pro sebe, syna a kluka, kterému hostel patří. Než se naděju, už mám v ruce talířek s kouskem na ochutnání. Sedáme si společně ke stolu a já s plnou pusou pěju chválu. Je to výborný.
Ráno se s Guljou potkávám u snídaně, udělá mi černý čaj s mlékem, který zbožňuju a dáváme se do řeči. Má teď volno v práci, proto je dopoledne tady. Pracuje jako zdravotní sestra a sama se stará o patnáctiletého syna. Jako sestřička v nemocnici měla plat necelých 5000 Kč (teď si o pár stovek polepšila), ale náklady na bydlení měla 3000 Kč. Musela si proto najít další práci, na internetu si našla hostel (myslela si, že je to něco jako hospic) a už tu nějakou dobu uklízí pokoje. Majitel s ní byl spokojený, tak jí tu umožnil i zadarmo bydlet. Všechno mi vypráví s úsměvem, je moc šťastná, že teď nemusí platit nájem. Prý se říká, jak se mají lidé v Kazachstánu dobře, ale není to pravda, bohatí prý žijí za hranicemi, děti navštěvují zahraniční školy, ale je tu stejný problém jako ve všech post sovětských zemích – malá výplata, lidé často jezdí pracovat do zahraničí, hlavně do Ruska, kde si mohou vydělat lepší peníze.
Poslední dobou se tu nesetkávám ani tak s turisty, jako s místními, kteří z vesnic odejdou do města za prací a žijí v hostelu dlouhodobě. Můj hostel v Almaty je takových kluků plný, jsou fajn a poradí mi super aplikaci 2GIS. Jestli bylo cestování v Kazachstánu jednoduché, tak teď už to bude dost nuda. 2GIS vám najde autobusové spojení, stačí si stáhnout mapku města a funguje i offline. Nelze se ztratit ani zabloudit. Vyzkouším to v praxi cestou do hor. Dojdu si na nejbližší zastávku odkud mě autobus č.12 doveze až do k ledové dráze. Odtud mohu pokračovat lanovkou nebo ještě popojet maršrutkou, nebo využít služeb taxi. Chvíli zvažuju, že bych si tu půjčila snowboard. Půjčí vám tu všechno od oblečení až po vybavení. Nakonec se nechám jen vyvézt nahoru a je to bomba! Jsem ve výšce 3200 m. Je nádherný zimní den plný sluníčka.
Jsem unesená, procházím se, hodně fotím, dám si oběd s výhledem na ještě vyšší hory a se západem sluníčka mám v plánu sjet dolů, dojet do hostelu a jít spát. Jsem asi zas trošku unavená od krasoty.
Ten plán by mi nejspíš vyšel, kdybych se nerozhodla podívat na západ sluníčka z nedaleké vyhlídky. Už se mi nechce vytahovat stativ, tak se rozhodnu o velmi odvážný čin. Poprosím nedaleko stojící paní o fotku. Fotka se dle očekávání nedá použít, ale.. paní to nedá a ptá se mě odkud jsem.
„Česko… tam byl můj manžel minulý měsíc! A tam ještě nemáme kancelář!“
„Opravdu? A kde byl, asi v Praze, že?
„Ne, ne, počkej zavolám mu.“
Minutu na jsem součástí videohovoru, kde mi pán popisuje, že byl akorát v Brně. Prý pracovně a moc se mu tam líbilo.
S Akbotou, zkráceně Botou (tak jí mám říkat, není problém, tohle určitě nezapomenu 😄) a jejím kolegou z Číny dojedu lanovkou až dolů, když se chci rozloučit, nabídne mi, že mě hodí do města, mají tu auto. Auto není žádný žigulík, ale pěkná mašina v automatu, nemám tušení, kolik může stát, ale určitě víc než si vydělá Gulja za 10 let jako zdravotní sestra. Chválím auto a říkám, že jsem auto s automatickou převodovkou nikdy neřídila, tím si vysloužím nechápavý pohled a otázku odkud že to jsem? 😄 Cesta přes večerní Almaty zabere bezmála dvě hodiny, během kterých se dozvím, že Gulja má tři děti ve věku 4, 13 a 17 let. S mužem se znala dva měsíce než se vdala, prý se jí líbil, jí bylo přes dvacet, tak nebylo na co čekat. Almaty, dříve Almata, bylo hlavní město. I teď tu žije víc lidí než v Astaně (od jara Nur-Sultan, ale místní stále preferují starý název). V létě je tu asi 40 °C, v zimě tak do -20 °C. V Astaně může být až -50 °C. Jaký to asi je, taková zima… Vánoce tu slaví 7.1., Nový rok jako my a pak ještě na jaře, kdy se slaví Novruz muslimský svátek, který byl dřív potlačován.
Jestli jsem si myslela, že mě odvezou hned do hostelu, tak jsem se pěkné zmýlila. Jedu se podívat k nim do firmy, která v posledním roce hodně expandovala a mohla se tak přestěhovat do nových prostor. Přijdu si trošku blbě, jsem tu jak pěst na oko, kolem mě pobíhají holky v kostýmcích a na jehlách a já tu sem ve špinavých botaskách a s vlasy v culíku, protože jsem si je večer nestihla umýt. Jsem představena asi deseti lidem jako přírodní úkaz v podobě holky z Evropy, co si tu cestuje sama po střední Asii. Jízda ale ještě nekončí, jedeme rovnou do restaurace. Bráním se, že nemám hlad, ale Bota i její kolega umírají hlady, takže mě přehlasují a jede se. Jdeme do podniku, kde nám každých pět minut nosí čisté talíře a teplé vlhčené ubrousky. Pro holku, co poslední měsíce chodí na oběd na bazar, je to trošku kulturní šok. Ale jídlo je výborný, tolik masa co tady, jsem nesnědla asi ani za měsíc dohromady. Máme všechno… šašlik, kebab, tři druhy zeleninového salátu, vodu, čaj i víno. Během večeře se k nám připojí i Botina sestra, pracuje ve stejné firmě a pějí ódy na zázračný přírodní produkt, který má podle jejich vyprávění přímo magické účinky. Pomůže vyléčit smrtelné nemoci a je něco jako elixír mládí. Jsem k tomu dost skeptická, ale buď mají ty dvě hodně dobrý geny nebo je to fakt zázrak, vypadají totiž minimálně o deset let mladší, než jsou. Kdo by čekal, že si budu muset něco na oplátku koupit, tak… se plete. Nic takového se nekonalo. Ale aby toho nebylo málo, je to restaurace s živou hudbou, která se během večera změnila na taneční klub a mě tu hrají na mou počest „Pro Lenu, vítá tě Kazachstán, město Almaty!“ Tak se šlo přes spaním ještě tancovat 😄.
