Luxus, děti, Zpět na hedvábné stezce
Metro je tu moderní, na žeton a má jen jednu linku = neztratí se tu ani blondýny. Přijde mi trošku paradoxní, že jsem si ráno četla článek o tom, jak by se ženy sólo cestovatelky měly chovat ve střední Asii (ano, pár dní před odjezdem) a zrovna ten den se na mě večer před nádražím nalepí nějakej divnej chlap a chce být můj přítel. Snažím se tedy v praxi vyzkoušet všechny doporučované rady a moc to nefunguje. Jsem rázná, nepříjemná a jediné co nakonec zabere je to, že už muže mám a jiného nehledám. Určitě ne ve střední Asii 😄. Snad to tady teda ještě pár dní zvládnu, i když očividně dělám všechno, co bych neměla.
Například nekamarádit se s chlapama. To se mi úplně nedařilo… 😅Pořád se se mnou chce někdo seznamovat. Ale záleží na situaci a celkově na vašem pocitu, asi ničemu nevadí bavit se s řidičem maršrutky nebo s lidmi ve vlaku. Nechodit ven po tmě je taky dobrá rada, ale ne vždy úplně proveditelná. Z Oše do Biškeku jsem jela asi 12 hodin a do Biškeku přijela o půl noci. V Karakolu ještě nebyla sezóna a spousta hostelů nebyla otevřená, nebo mi neseděla poloha. Tak jsem chodila po městě a dvě hodiny po tmě hledala hostel. Když nevíte, jak se chovat nebo oblékat, není nic jednoduššího, než to odkoukat od místních žen. A i když stopování samotným holkám také úplně nedoporučuju, sama jsem se mu pár krát nevyhnula.
Asi jediná věc, která se mi opravdu osvědčila je fejkovej prstýnek. Sem tam jsem tvrdila, že jsem vdaná nebo alespoň zasnoubená. Na to tady hodně slyší, vdaná žena má větší respekt (ten dále stoupá s počtem dětí). Jen si připravte dobrou historku, proč s vámi váš muž není. Moc tam nechápou, že by vás muž pustil takhle cestovat samotnou. A ať už vám uvěří nebo ne, stejně vám řeknou, že si muže můžete najít i tady😅.
Po třech hodinách čekání na nádraží je vlak a tu a já nestačím valit oči. Jízda vlakem je tu velká loterie. Dnes mám trošku jinej luxus než při cestě do Uzbekistánu. Ve vlaku je teplo a čisto, mám své povlečení a ručník. Co chtít víc? Podle ceny jsem to mohla čekat a to jsem brala tu nejlevnější možnost. Nejlevnější lůžkovou možnost. Úplně nejlevnější by byl teda platzkart, ale to jsem vzhledem k asi 14 hodinám na cestě zavrhla. Asi jsem nějak zpohodlněla….
Nebudu vás napínat, spala jsem přesně 2 a půl hodiny. Protože se mnou v kupé jela slečna s malým miminkem, které celou noc řvalo. Nedá se to ani nazvat pláč, protože to byl řev několik hodin v kuse. Zkoušela jsem hudbu, přehrabala celou krosnu, abych našla špunty do uší i deku přes hlavu. Nepomohlo nic. Ale když jsem viděla nešťastný pohled mladé maminky, která už si také nevěděla rady, smířila jsem se s tím, že se zkrátka jednu noc nevyspím. Cestování není náročný, ne vždy je to růžový, ale mít děti je tisíckrát náročnější. Takže všichni, kdo máte děti, máte můj velkej respekt😄.
Nejsem úplně svěží a představa, že se nevyspím ani další noc tomu moc nepřidává. Nechce se mi chodit celý den s batohem, ale úschovna zavazadel je tu jako 2v1 s čekárnou dohromady. Lidé tu jsou hodní, ale ani přesto si nerisknu nechat tu veškerý můj majetek ležet jen tak. Taxikářům před nádražím odpovím na pozdrav, ale víc se jim nevěnuju. O kus dál si najdu autobus do centra a projdu si památky. Je to jako vrátit se v čase a být znovu v Uzbekistánu. Po dlouhé době si přijdu jako v muslimské zemi. Všechny ty stromečky, holky v minisukních a vodka tomu tady totiž moc nenasvědčují. Zajdu se podívat do mešity, ale vejdu do ní špatným vchodem a když se na vás obrátí asi sto párů nechápajících mužských očí, není to úplně příjemný pocit. Naštěstí mi rychle někdo posunkem ukáže, že pro ženy je vyhrazená část v patře. Neumím to asi úplně vysvětlit, ale chodím do mešit ráda. Přijdou mi zajímavější než kostely nebo buddhistické pagody. Jsou krásně vyzdobené, je v nich teplo, měkký koberec a… většinou čistý záchody nedaleko. To vážně oceníte po tolika měsících na cestě😄. Ráda si jen tak sednu na huňatý koberec a pozoruji okolí nebo jen tak přemýšlím. Možná by se můj názor změnil, kdyby mě v mešitě chtěl někdo zabít nebo nutil konvertovat k islámu, ale to se zatím nikde nestalo (a to už jsem jich pár navštívila).
Mělo mě čekat další 2v1. Zahrnovalo by to 9 hodin čekání do dvou v noci na vlakovém nádraží (protože tma a zima už asi od 6 večer), tři hodiny vlakem a pak tak 4 hodiny čekání, než budu moct do hostelu (zde je místo o pochybování o mém duševním zdraví a normálnosti). Ale nakonec je všechno úplně jinak. Jdu se zeptat na bazar na autobus a zjistím, že jet maršrutkou bude rychlejší a i se zaplacením hostelu levnější než moje slavný dvojitý 2v1. To si nechám na příště.
