Koh Ta Kiev, Už chci domů?
Doprava mě tady zničí. Do přístavu nedaleko Sihanoukville využijeme dvou dopravních prostředků. Jeden nudnější a jeden zábavnější. Ten první případ je autobus, kterým jedeme 3 hodiny a očima se snažím popohánět auta před námi, tímhle tempem nemůžeme loď stihnout. Vyskočíme si na hlavní silnici nedaleko letiště a do několik kilometrů vzdáleného přístavu se dostaneme na motorce. Proč je to zábava? Protože je to jídza 3+2. Tři lidi plus dvě krosny. Obdivuju řidiče a jeho schopnost balancovat, kam se hrabou moje jógový pokusy. V přístavu je pár prázdných restaurací, pár lidí válejících se v hamace, ale žádná loď, která by vypadala, že by nás mohla dovézt na ostrov. Chvíli se procházíme, zvažujeme odjezd a změnu plánu. Nestihneme vykonat ani jedno, po chvíli přijíždí malá loďka. Na ostrovy žádná oficiální loď nejezdí, ale je tam pár hostelů a chatek, které mají lodě a pro své hosty si jezdí na pevninu. My žádné ubytování sehnané nemáme, ale na loď nás vezmou.
Ve vedru se plahočíme po pláži a pak džunglí k údajně nejlevnějšímu hostelu. Spí se venku pod přístřeškem na patrových postelích, je tu suchý záchod, sprchou se tu myslí sud s vodou, není tu wifi a elektřinu je možné využívat jen 2x za den. Ještě se zajdeme projít do rybářské vesničky, ale už se blíží večer a není tu nic moc k vidění. Kromě nás dvou. Lidé na nás zvědavě pokukují. Žijí tu v chatrčích, všude je nepořádek, mezi dětmi a odpadky sem tam pobíhá nějaký pes. Snad to není něčí večeře, už bych se tu nedivila ničemu.
Na ostrově není žádný obchod, tak si na pláži sníme zbytky, které jsme si přivezly z Kampotu a jdeme spinkat. Nemůžu usnout a to jsem neměla ani kafe, vlny pod námi naráží na skalnatou pláž a cikády cikádují (jak dělají cikády?? 😄). Modlím se za jednu jedinou věc, aby sem netrefil pavouk, kterého jsem potkala na cestě, protože by se ke mně prokousal určitě i přes moskytiéru. Fuj, fakt byl hnusnej.
Druhý den na ostrově je ve znamení procházek po pláži a štěňátek, která se rozhodla jít s námi a nebojácně se vrhají do vln, jen aby nás neztratila z dohledu. Na noze se mi udělala nějaká boule, takže jim neuteču ani kdybych chtěla. Všechno je tu s turistickou přirážkou, ale jíst musíme, tak si dáváme u jednoho hostelu vegetariánské curry při západu slunce. Verča si čte (našla tu českou knížku) a já píšu deník. Pozoruju západ slunce a jsem smutná. Myslím, že Verču štvu. Teda nemyslím. Vím to, včera mi to dokonce řekla. Jenže já si nemůžu pomoct, jsem z Kambodži zatím dost zklamaná, štvou mě lidi, je tu draho, nechutná mi jídlo. Všechno špatně 😄. Já nevím, měl by to tu být ráj, ale já bych se nejradši vrátila zpět do zimy do střední Asie. Nebo domů? Už mě to tady za týden napadlo víckrát než za posledních pět měsíců dohromady.
Ani dnes nemůžu usnout, bolí mě noha. Věrča mi prováděla operaci jehlou vydezinfikovanou v moři a noha mi z toho ještě víc natekla.
Připadám si nechutně, moje sprcha za poslední dny je moře a do toho všeho mi hnisá noha. Šumí pode mnou moře a přes to všechno mi dochází, že mám úsměv na tváři. Najednou mi dochází, že domů ještě nechci a že si přeju jednu jedinou věc. Ať se mi dá noha do pořádku a já můžu ještě zůstat. Je to tu fakt jízda, ale zatím sem si všude dokázala najít to hezký, věřím, že se mi to podaří i tady.
